Neil Strauss v recenzi Stevena Poola v deníku The Guardian uvedl: „Vedlejším účinkem sargingu (seznamování se s cílem najít a svést ženu) je, že může snížit mínění o opačném pohlaví.“ Recenzent však poznamenal: „A přesto, jak to popsal, je to naopak: nízké mínění o opačném pohlaví je předpokladem pro sarging.“ Strauss byl také citován, jak říká: „Šlo o ženy, výsledkem byli muži. Místo modelek v bikinách, které se celý den povalovaly u bazénu projektu Hollywood, jsme měli uhrovité teenagery, obrýlené byznysmeny, obtloustlé studenty, osamělé milionáře, snaživé herce, frustrované taxikáře a počítačové programátory – spoustu počítačových programátorů.“ Recenzent poznamenal: „Prodejnost spočívá v tom, že díky speciálním technikám, které se naučili od Mysteryho a dalších guruů, mohou ubergeeky často přesvědčivě simulovat, že jsou normálními lidmi, i když jsou, jako jeden sarger v této knize, ve skutečnosti téměř sociopati.“
Rafael Behr v The Observer napsal: „Některé z doporučených technik jsou zlověstné. Jedna z nich spočívá v tom, že nenápadně podkopete sebevědomí ženy tím, že jí složíte kompliment v naději, že se bude zdržovat a hledat vaše uznání. Tento manévr má své vlastní jméno: ‚Neg‘.“
Malcolm Knox napsal: „Pochybuji, že má něco užitečného pro někoho jiného než pro ty muže, jejichž citová vyspělost se zastavila v patnácti letech“. Dále napsal: „Pokud čtenář příliš předbíhá autora, má kniha problém. Na straně 406 Mysteryho matka říká, že jeho problémy jsou způsobeny jeho nízkým sebevědomím. Strauss se nad tím zamýšlí: „Pouze matka může redukovat veškeré ambice a smysl života člověka na jedinou základní nejistotu, která to všechno pohání. Ne. 406 stran Straussovi trvalo, než si uvědomil to, co většině čtenářů dojde na desáté straně.“ Upozorňuje na neúspěch Projektu Hollywood a na skutečnost, že kniha neuznává roli žen při výběru partnerů. Dále píše: „Další falešnou reklamou je, že Strauss ‚pronikl‘ do ‚tajné společnosti‘ geeků-guruů včetně Mysteryho, jeho rivala Rosse Jeffriese a odpadlých učitelů PUA (pickup artist) s přezdívkami Papa a Tyler Durden. Přesto když o nich Strauss píše v The New York Times, jsou nadšeni.“
Alexandra Jacobsová v The New York Times napsala, že Strauss „neobratně přepínal mezi misogynními komentáři a chabými pokusy o sebeuvědomění“. Poznamenává také, že „přichází na to, že vnímá jednu zajímavou věc týkající se PUA: Zdá se, že je mnohem více zajímá trávení času s kolegy PUA, shromažďování, zdokonalování a diskuse o hře, než skutečné poznávání žen. Říká se jim SLB (scared little boys).“
.