Biblická témata
V biblických diskusích o Kristově vykupitelském díle se používá několik klíčových myšlenek, které umožňují komplexně pochopit způsob, jakým jsme Kristovou smrtí zachráněni před hříchem a jeho následky. Jednou z myšlenek je výkupné (Mk 10,45; 1 Tim 2,5-6; srov. Job 33,24.28; Ž 49,7-8). Ze záměny slov výkupné a vykoupení se dozvídáme, že tyto dva pojmy spolu úzce souvisejí. Hovoří o ceně, která má být zaplacena a která je považována za dostatečnou pro propuštění zajatce nebo otroka od těch, kteří ho zajali nebo na něj mají právní nárok (Nm 25,48-55; srov. Řím 3,24-25; Ef 1,7). Usmíření je základním prvkem výkupní ceny a vykoupení. To naznačuje, že výkupné dané Kristem, které přináší hříšníkům vykoupení, je vymoženo skrze Kristovo snášení božského hněvu (1 Jan 4,10). Předčasná Boží láska k hříšníkům způsobila, že vtělení a nesení hněvu bylo nezbytné jako prostředek k dosažení jeho záměru vykoupení. Tento hněv je výrazem přiměřené spravedlnosti, která má být vykonána za hříchy těch, za něž zemřel a kteří jsou touto smrtí vysvobozeni od „budoucího hněvu“ (1 Sol 1,10). Najdeme Pavla, který to stručně vyjádřil, když napsal, že toto usmíření je projevem Boží „spravedlnosti, aby byl spravedlivý a ospravedlňoval toho, kdo má víru v Ježíše“ (Ř 3,26).
Toto Kristovo dílo je v Písmu také představeno jako zástupné povahy. Jeho dobrovolný charakter, nezbytný pro jeho skutečně zástupný účinek, lze jen stěží oddělit od jeho zástupného charakteru. Ježíš sám stanovil toto téma učením, že zemře místo svého lidu, svých ovcí (Jan 10,15.17.18; Mt 1,21; Řím 4,25; Gal 1,4; 2,20; 2 Kor 5,21; Ef 5,25; Kol 2,14; Tt 2,14; Žd 2,17; 9,26.28; 1 Pt 3,18).
Kristova smrt je také předkládána jako příklad. Ačkoli někteří v dějinách tohoto učení tíhli k této myšlence jako k hlavní síle Kristovy smrti, Písmo ji nepředkládá jako podstatu toho, co bylo jeho smrtí vykonáno. Samotná objektivní podstata slouží spíše jako vzor toho, jak zcela se musíme odevzdat do Boží vůle (1 Pt 2,21). Jestliže Kristus dokázal být trpělivý a radostný (Žd 12,1-2), když šel na smrt, která zahrnovala nezměrný Boží hněv, my jako jeho vykoupení bychom měli být trpěliví a radostní v utrpení pro něj. Teorie příkladů, o nichž bude řeč níže, ztrácejí svou motivační sílu, pokud nejsou založeny na skutečném zástupném usmíření.
Všechny tyto myšlenky jsou v dějinách teorií o usmíření významné. Jednotlivé koncepce byly střídavě předkládány jako vůdčí myšlenka, kolem níž byly ostatní aspekty syntetizovány jako přispívající faktory. Tyto názory navrhují, aby něco objektivně podstatného v Kristově smrti bylo nutně spojeno s odpuštěním a přijetím před Bohem. Kristova smrt je chápána jako hmotně působící odpuštění hříchu hříšníkovi a osvobození z otroctví hříchu a náchylnosti k Božímu hněvu. Jiný názor, menšinový myšlenkový proud, se zaměřuje na subjektivní dopad Kristovy smrti na hříšníka, který v něm vyvolává touhu činit pokání z hříchu, milovat Boha a věrně mu sloužit; Bůh ke svému milostivému přijetí takového navrátivšího se hříšníka nic jiného nepotřebuje. Do tohoto rámce spadá jak teorie morálního příkladu, tak pohled na morální vládu.
Historický vývoj
Pozoruhodně jasné vyjádření k substitučnímu pohledu na vykoupení přišlo v rané řecké apologii, kterou známe jako List Diognetovi. Tvrdí, že křesťanské zjevení a křesťanské vykoupení činí křesťanství nadřazeným pohanství a filozofii. Tento apologeta říká: „Nenáviděl nás, nezavrhl nás ani k nám nechoval zášť; naopak, byl trpělivý a shovívavý; ve svém milosrdenství vzal na sebe náš hřích; sám dal svého Syna jako výkupné za nás, svatého za bezprávného, nevinného za vinného, ‚spravedlivého za nespravedlivého‘, neporušitelného za porušitelného, nesmrtelného za smrtelného. Vždyť co jiného než jeho spravedlnost mohlo přikrýt naše hříchy? V kom jiném jsme my, bezprávní a bezbožní, mohli být ospravedlněni než v jediném Božím Synu? Ó sladká výměna, ó nepochopitelné Boží dílo, ó nečekané požehnání, že hříšnost mnohých byla skryta v jednom spravedlivém, zatímco spravedlnost jednoho ospravedlnila mnohé hříšníky!“ (List Diognetovi, in Apoštolští otcové, 256-57).
Justin Mučedník (asi 100-165) v Písmu jasně viděl, že bez Kristovy smrti a víry v něj není spásy. Věřil, že Kristus trpěl prokletí lidského rodu, neboť „Otec vesmíru chtěl, aby jeho Kristus nesl prokletí celého lidského rodu, a plně si uvědomoval, že ho po ukřižování a smrti znovu vzkřísí“. To by mělo vést každého, kdo tuto pravdu vidí, k tomu, aby oplakával své vlastní nepravosti. Už nehledíme na pouhé stíny obětí kozlů a ovcí, „ale vírou skrze krev a smrt Krista, který právě pro tento účel podstoupil smrt“. (Justin Mučedník, Dialog s Tryfem, 13) Byl ukřižován jako „bezhříšný a spravedlivý člověk“ a jeho „utrpením jsou uzdraveni všichni, kdo skrze něho přistupují k Otci“.
Irenaeus (asi 130-202) usiloval o takové chápání vykoupení, které by spojovalo vykupitelskou hodnotu vtělení s vykupitelskou mocí kříže. Nejenže se člověk ve vtěleném Kristu „stal účastníkem nesmrtelnosti“, ale má také prospěch z morální transakce, která „zničila hřích a vykoupila člověka z viny“. Naše otroctví hříchu a otroctví smrti učinily vtělení a utrpení nezbytnými k dosažení spravedlivé spásy. G. W. H. Lampe poukazuje na obnovení člověka do podoby Boží skrze vtělení a začlenění člověka do Kristovy poslušnosti“ jako na ústřední bod svého myšlení (Cunliffe-Jones, A History of Christian Doctrine, s. 48). Kristovo spásné dílo se uskutečňuje rekapitulací zvrácení Adamovy neposlušnosti jeho vlastní dokonalou poslušností. Irenej věřil, že Kristus rekapituloval „dlouhou linii lidského rodu a zajistil nám komplexní spásu, abychom v Ježíši Kristu získali zpět to, co jsme v Adamovi ztratili, totiž stav bytí k obrazu a podobě Boží“ (Ireneus Against Heresies III. 18.1 in The Ante-Nicene Fathers). Rekapitulaci tvoří tři prvky: Kristova poslušnost nám dala spravedlnost, jeho výkupné nás vysvobodilo a jeho vzkříšení obnovilo naši nesmrtelnost. Při výkupném nešlo o postoupení „práv“ ďáblu, ale spíše o to, že Bůh vykonal svou spásu spravedlivým způsobem podle své vlastní spravedlivé hrozby, že hřích přinese smrt.
Později Gustav Aulen (1879-1978) v sérii přednášek vydaných pod názvem Christus Victor poukáže na teorii výkupného v její porážce satana jako na hlavní biblický důraz a klasický křesťanský pohled. Zachránil ji před postireneovským vývojem porážky podvodem a zaplacením spravedlivého nároku Satanovi, ale nebyl nadšený z reformovaného chápání substituce a jejích průvodních jevů (viz Gustav Aulen, Christus Victor; H. D. McDonald The Atonement of the Death of Christ, s. 258-265).
Tertulián (asi 160-220) věřil, že Adam svým hříchem „nakazil celé lidské pokolení tím, že z něho pochází, a přenesl na ně své vlastní zatracení“. Tertulián učil, že výraz „děti hněvu“ znamená, že „hříchy, tělesné žádosti, nevěra, hněv jsou přičítány přirozenosti, která je společná všem lidem“. Každá duše má tedy „své postavení v Adamovi, dokud nezíská nové postavení v Kristu“. K tomu dochází skrze Kristovo vykupitelské dílo. Tertulián říká, že „Kristova smrt … je celou podstatou a hodnotou křesťanského náboženství“, protože v Kristově smrti „ho Pán vykoupil z andělských mocností, které vládnou světu, z duchů nepravosti, z temnoty tohoto světa, z věčného soudu, z věčné smrti (z Tertuliánových spisů Svědectví o duši, Proti Markionovi a O útěku v pronásledování, in: Raně křesťanští otcové, str. 3 a 4, pozn. překl. 116, 128, 129).
Anselm zkoumal účel vtělení a Kristovy smrti ve své knize Cur Deus Homo („Proč Bůh-člověk“). Problém, jak jej formuloval Boso, Anselmův přímluvce, spočívá v tom, že „hříšný člověk má vůči Bohu dluh za hřích, který nemůže splatit, a zároveň že nemůže být spasen, aniž by jej splatil“ (Anselm, „Proč se Bůh stal člověkem“, in: A Scholastic Miscellany: Anselm to Ockham, s. 146). Anselm tvrdil, že Boží čest musí mít nutně dostatečnou satisfakci, má-li Bůh projevit spravedlnost i milosrdenství. Boží Syn přijal plné lidství a žil v dokonalé spravedlnosti podle Božího zákona, aby uctil svatost svého Otce, a zaplatil dluh smrti, který mu nepřísluší jako trest za hříchy, které nespáchal. Anselm považoval za „racionální nutnost“, že vykoupení a obnova člověka „se může uskutečnit pouze skrze odpuštění hříchů, které člověk může získat pouze skrze Člověka, který je sám Bohem a který svou smrtí usmiřuje hříšné lidi s Bohem“. Náš spravedlivý dluh vůči Bohu jako stvoření a náš morální dluh vůči Bohu jako hříšníkům by nebylo možné splnit jinak než cestou stanovenou nekonečnou moudrostí: „Proto bylo nutné, aby Bůh přijal člověčenství do jednoty své osoby, aby ten, který ve své vlastní přirozenosti měl zaplatit a nemohl, byl v osobě, která mohla, byl tak vznešený, tak drahocenný, že může stačit k zaplacení toho, co je dlužné za hříchy celého světa, a nekonečně více“ (176). Při úvahách s Bosem Anselm dotahuje diskusi do stručného závěru: „Komu by bylo vhodnější přidělit ovoce a odměnu za svou smrt než těm, pro jejichž spásu … se stal člověkem a kterým … svou smrtí dal příklad umírání pro spravedlnost? Ti by totiž byli jeho napodobiteli nadarmo, kdyby se nepodíleli na jeho zásluhách.“ (180).
Petr Abelard (1079-1142) posunul diskuse o vykoupení od objektivity k subjektivitě – od nutných požadavků spravedlnosti a Božího hněvu k působení na lidského ducha. McDonald připisuje Abelardovi zásluhu na tom, že inicioval pohled na morální vliv na vykoupení, o němž by se podle něj dalo „lépe hovořit jako o teorii citového apelu božské lásky“. Bez uspokojení své svatosti, jak se projevuje v zákoně, bez objektivního uvědomění si odplaty Bůh hříšníkovi odpouští pouze na základě počínající lásky k Bohu, když hříšník pozoruje láskyplnou oddanost Krista svému Otci. Podle Abelarda způsob, jakým Bůh projevil svou spravedlnost v Kristově smrti, spočíval v tom, „aby nám ukázal svou lásku nebo nás přesvědčil, jak moc bychom měli milovat toho, který ‚neušetřil svého vlastního Syna‘ pro nás“. Abelard ztotožnil Boží milost, Boží spravedlnost a Boží spravedlnost s láskou (Abelard, „Exposition of the Epistle to the Romans“, A Scholastic Miscellany, s. 279, 283). Kristova dokonalá láska jako dokonalého člověka doplňuje to, co může chybět naší lásce, a zásluhy jeho lásky vlévají tu naši, takže je nám odpuštěno a jsme přijati Otcem (McDonald, The Atonement of the Death of Christ, s. 174-180).
Luther jistě věřil v subjektivní účinky vykoupení, ale pevně je založil na bohatém pochopení objektivního dopadu Kristovy smrti na Boha. V kázání o velikonoční neděli Luther poukázal na Kristovu oběť ve smyslu výkupného, zadostiučinění, usmíření a implicitní substituce. Jeho posluchači museli vzít v úvahu „velikost a hrůzu Božího hněvu proti hříchu v tom, že jej nebylo možné utišit a dosáhnout výkupného jinak než jedinou obětí Božího Syna. Jedině jeho smrt a prolití jeho krve mohlo přinést zadostiučinění. A musíme také vzít v úvahu, že my jsme svou hříšností tento Boží hněv způsobili, a proto jsme byli zodpovědní za oběť Božího Syna na kříži a prolití jeho krve.“ Zdůraznil její zástupný aspekt, když shromáždění připomněl, aby si uvědomilo, „proč Bůh neušetřil svého vlastního Syna, ale přinesl ho jako oběť na kříži, vydal ho na smrt, totiž aby od nás byl znovu odstraněn jeho hněv“ (Martin Luther, Úplná kázání Martina Luthera, 4.1:190, 191).
Calvin podobně jako Anselm založil své pojednání o Kristově vykupitelském díle na ortodoxním chápání Kristovy osoby. Jeho pohled používá témata oběť, vykoupení, zadostiučinění, smíření, usmíření a výkupné, přičemž se zaměřuje na aspekt substituce. „V Kristu,“ poznamenal, „vznikl nový a odlišný řád, v němž měl být tentýž člověk knězem i obětí. Bylo tomu tak proto, že se nenašlo žádné jiné dostatečné zadostiučinění za naše hříchy a žádný člověk, který by byl hoden obětovat Bohu jednorozeného Syna. Nyní Kristus hraje kněžskou roli,“ pokračoval Kalvín, „nejen proto, aby nám Otec byl příznivý a nakloněný věčným zákonem smíření, ale také proto, aby nás přijal jako své společníky v tomto velkém úřadu“ (Jan Kalvín, Institutes of the Christian Religion 1,502). S odkazem na Iz 53,6-10, 2 Kor 5,21, Gal 3,13-14 a 1 Petr 2,24 Kalvín shrnul: „Boží Syn, zcela čistý od všech vin, přesto na sebe vzal hanbu a potupu našich nepravostí a na oplátku nás oděl svou čistotou“ (510). Kalvín nazývá Kristovo zástupné dílo dílem, v němž, aby „očistil špínu těchto nepravostí, byl jimi přikryt přeneseným přičítáním“. Padl pod kletbou za nás, nesl naše hříchy a změnil kříž z tragického nástroje potupné smrti v „triumfální vůz“. Pouze když jsme viděli Krista jako oběť, mohli jsme s jistotou věřit, „že Kristus je naším vykoupením, výkupným a smířením“ (510-511).
John Owen dovedl reformované chápání zástupného vykoupení k jeho nejpřesnějšímu a nejzralejšímu rozvinutí ve svém díle Smrt smrti ve smrti Kristově. Tam navrhl, že touto smrtí Kristus skutečně uskutečnil smíření s Bohem, ospravedlnění, posvěcení a adopci. „Smrt a prolití krve Ježíše Krista způsobily,“ shrnul Owen, „a účinně zajišťují všem, kterých se to týká, věčné vykoupení, spočívající v milosti zde a slávě na onom světě.“ (John Owen, The Works of John Owen, 10:159.) Aby to zajistil, poslal Otec Syna jako jediného činitele schopného uskutečnit cíl vykoupení a Otec na něj vložil „veškerý trest, který náležel hříchu buď podle přísnosti Boží spravedlnosti, nebo podle náročnosti zákona, který vyžadoval poslušnost“. Jeho oběť byla určena a uskutečněna za všechny a pouze za ty, které mu Otec dal: „Je zřejmé, že každý, za koho Kristus zemřel, musel na sebe skutečně uplatnit všechna dobra vykoupená jeho smrtí“ (181).
Walter Rauschenbusch (1861-1918) představuje takový pohled na vykoupení, který lze klasifikovat jako morální vliv nebo v některých jeho prezentacích jako morální vládu. Tím se vrací k základnímu Abelardovu modelu. Pro Rauschenbusche anselmovská tradice „uráží naše křesťanské přesvědčení“ tím, že „stírá Boží lásku a milosrdenství“ a je „cizí duchu evangelia“ (Walter Rauschenbusch, A Theology for the Social Gospel, 242-43). Ježíšova oddanost cti a zásadám spravedlnosti, které ustanovil jeho Otec, bez zaváhání a tváří v tvář smrtelnému odporu, by měla ovlivnit i nás, abychom pracovali pro spravedlnost v tomto světě. „Ježíš v žádném případě nenesl hřích nějakého starověkého Brita, který v roce 56 př. n. l. zbil svou ženu, nebo nějakého horala v Tennessee, který se v roce 1917 n. l. opil. Ve zcela reálném smyslu však nesl tíhu veřejných hříchů organizované společnosti, a ty jsou zase příčinně spojeny se všemi soukromými hříchy.“ Pro svůj odpor k těmto veřejným hříchům byl Ježíš zabit. Ty byly „aktivními činiteli v právních krocích, které vedly k jeho smrti“. Zlo promítané do společnosti náboženským fanatismem, úplatkářstvím a politickou mocí, korupcí justice, davovým duchem a jednáním, militarismem a třídním pohrdáním. Svým popřením těchto šesti společenských hříchů si pojistil, že zemře za naše hříchy (248-58).
.