Medvědi nejsou v bezvědomí jako „hluboké hibernace“ a jejich teplota neklesá k bodu mrazu jako u zemních veverek. Proto jsou medvědí matky schopny porodit uprostřed zimy jedno nebo dvě mláďata, každé o velikosti čajového šálku. Celý podnik s hibernací není nic jiného než zázrak.
Nic z toho samozřejmě není ztraceno pro lékařské výzkumníky. Ti už dlouho tuší, že medvědi by mohli prospět lidem se srdečními chorobami, cukrovkou, osteoporózou i traumatickými zraněními. (Kdyby se podařilo navodit hibernaci u člověka s mrtvicí nebo prodělávajícího srdeční zástavu, získali by lékaři drahocenný čas na léčbu).
Přiblížili se tedy vědci k rozluštění záhady? Ano i ne. Pokud jde o osteoporózu, medvědi produkují parathormon (odkaz), který udržuje hustotu a pevnost kostí a vyrovnává zhoršení stavu, k němuž by došlo při tak dlouhém podřimování. Bude však ještě nějakou dobu trvat, než lékaři budou vědět dost na to, aby mohli tento hormon využít k léčbě lidí trpících osteoporózou.
Způsob, jakým se hibernující medvědi vyhýbají cukrovce, představuje podobnou záhadu. Medvědi každoročně tloustnou, aby přežili mnohaměsíční zimní hladovění. Cukrovku 2. typu však nedostanou. Cukrovka vzniká, když buňky ztratí schopnost přijímat cukr v reakci na infuze inzulínu. Když lidé, kteří hladoví nebo mají nekontrolovanou cukrovku, spoléhají na energii z tuků, tělo si nedokáže poradit s toxickými vedlejšími produkty katabolismu tuků. Ne tak u medvědů. Ti jsou schopni tyto vedlejší produkty recyklovat při výrobě dalších tuků (odkaz). Super, nebo ne?
Funkce ledvin u medvědů je podobně podivná a úžasná. Kdyby naše ledviny nevylučovaly odpadní látky, jako je kyselina močová, brzy bychom zemřeli. Ale poslechněte si tohle: medvědi mají ve střevech mikroby, které během zimních měsíců přeměňují močovinu na dusík a vytvářejí z ní nové aminokyseliny, které jsou stavebními kameny bílkovin (odkaz). Díky tomu jsou schopni udržovat štíhlou tělesnou tkáň v pohodlí svých brlohů, aniž by museli jíst nebo vylučovat odpad. Jestli tohle není zázrak, tak co je? Není náhodou, že vědci hledají u medvědů některé odpovědi na to, jak nakrmit podvyživené obyvatelstvo v rozvojových zemích s omezeným přístupem k potravinám bohatým na bílkoviny (odkaz).
Po léta vědci snili o tom, že uvedou lidi, kteří prodělali traumatické zranění, do jakési pozastavené animace, která je charakteristická pro hibernaci. Zatím nejblíže se dostali k aplikaci chladných tekutin, vnitřně i zevně, k dočasnému zpomalení metabolických procesů, s pozitivními výsledky (odkaz).
Hibernující medvědi vyráží vědcům dech ještě z dalších důvodů. Když například implantovali medvědovi do srdce defibrilátor, aby změřili srdeční frekvenci během hibernace, tělo medvěda jej násilím vysunulo (odkaz). Totéž platí pro implantáty ve střevech. Základní reakcí medvěda na implantáty cizích předmětů je jejich silné odmítnutí. Možná proto se u medvědů jen zřídka objevují infekce. Vědci uvažují, zda by se tato reakce nedala nějak stáčet do lahví, aby se vypořádala s lidskými zraněními (odkaz).
A je tu další překvapení: medvědi během hibernace skutečně přestávají dýchat, a to možná na 25-30 sekund (odkaz). Díky nižší potřebě kyslíku během spánku nemusí tolik dýchat. Když se hladina kyslíku dostatečně sníží, mozek vyšle signál, aby se znovu nadechli. A poslouchejte: když se medvěd nadechne, jeho srdeční tep se může zvýšit až 800krát, zatímco u člověka se zvýší jen o jednu čtyřicetinu (odkaz). Který sportovec by si tuto dovednost nechtěl vypůjčit?“
Jaký zázrak je medvěd…
Dávné kultury tomu samozřejmě dobře rozuměly. Medvěd se svou schopností v zimě zdánlivě zemřít a na jaře znovu ožít novým životem odedávna symbolizoval proměnu. Hledajíce medvědí dary, vzhlíželi jsme k tomuto tvorovi jako k učiteli, průvodci a léčiteli. Tato základní spojení, definovaná respektem a úctou, platí pro starobylé kultury na celém světě – všude tam, kde lidé a medvědi koexistovali.
V moderní ekologii slýcháme, že medvěd grizzly je „deštníkový druh“. Zdraví populace medvěda grizzlyho plodí zdraví celých ekosystémů. Staří lidé se na stejnou problematiku orientovali jinak. Existuje například starý příběh o medvědici, která se v zimě odebere do svého brlohu a sní o tom, že svět je na světě. Sní o antilopách, borovici bělokoré a bizonovi. Během každé zimy vytváří jednotlivé bytosti a celé ekosystémy. Když se na jaře vynoří, vlečena mladým mládětem, oslavují ji všichni tvorové země.
Jediný příběh o medvědech grizzly, který mě opravdu mate, je ten moderní, který naprosto postrádá úžas. Je to příběh, který požaduje zabíjení medvědů jako trofejí a řešení konfliktů s medvědy jejich zabíjením, i když jsou k dispozici nesmrtící přístupy. Tento příběh není o respektu, úctě nebo úžasu, ale o nadvládě a využívání, jak je kodifikováno v současných systémech státní správy volně žijících živočichů (odkaz).
Tento příběh je hnací silou navrhovaného zrušení ochrany ohrožených druhů yellowstonských medvědů grizzly (odkaz). To je příběh, který by z našich životů vymazal zázrak a odsunul vše živé do pozice objektů.
.