Do druhé světové války nebyl téměř žádný z Afričanů žijících ve francouzských koloniích francouzským občanem. Byli spíše „francouzskými poddanými“, kteří neměli práva před zákonem, vlastnická práva, právo cestovat, nesouhlasit nebo volit. Výjimkou byly čtyři senegalské obce: tyto oblasti byly městy malé senegalské kolonie v roce 1848, kdy při zrušení otroctví druhou francouzskou republikou byla všem obyvatelům Francie přiznána rovná politická práva. Každý, kdo mohl prokázat, že se v těchto městech narodil, byl právoplatným Francouzem. Mohli volit v parlamentních volbách, v nichž dříve převažovali bílí a Métis obyvatelé Senegalu.
Čtyři senegalské obce měly právo volit poslance, který je zastupoval ve francouzském parlamentu v letech 1848-1852, 1871-1876 a 1879-1940. V roce 1914 byl poslancem za Senegal ve francouzském parlamentu zvolen první Afričan, Blaise Diagne. V roce 1916 Diagne prosadil v Národním shromáždění zákon (loi Blaise Diagne), který udělil plné občanství všem obyvatelům tzv. čtyř obcí. Na oplátku slíbil, že pomůže rekrutovat miliony Afričanů, kteří budou bojovat v první světové válce. Poté mohli všichni černí Afričané z Dakaru, Gorée, Saint-Louis a Rufisque hlasovat a vyslat svého zástupce do francouzského Národního shromáždění.
Když Francouzi v 80. a 90. letech 19. století pokračovali v boji o Afriku, dobyli rozsáhlé vnitrozemské oblasti a zpočátku je ovládali buď jako součást senegalské kolonie, nebo jako nezávislé entity. Tyto dobyté oblasti byly obvykle spravovány důstojníky francouzské armády a nazývány „vojenskými územími“. Koncem 90. let 19. století začala francouzská vláda omezovat územní expanzi svých „pozemních důstojníků“ a převedla všechna území na západ od Gabonu pod jediného guvernéra se sídlem v Senegalu, který podléhal přímo ministrovi pro zámořské záležitosti. První generální guvernér Senegalu byl jmenován v roce 1895 a v roce 1904 byla území, na která dohlížel, oficiálně pojmenována Francouzská západní Afrika (AOF). Gabon se později stal sídlem vlastní federace Francouzská rovníková Afrika (AEF), která měla hraničit se svým západním sousedem na dnešní hranici mezi Nigerem a Čadem.
Po pádu Francie v červnu 1940 a dvou bitvách o Dakar proti Svobodným francouzským silám v červenci a září 1940 vyhlásily úřady v západní Africe věrnost vichistickému režimu, stejně jako kolonie Francouzský Gabon v AEF. Gabon připadl Svobodné Francii po bitvě o Gabon v listopadu 1940, ale západní Afrika zůstala pod kontrolou Vichy až do vylodění Spojenců v severní Africe v listopadu 1942.
Po skončení druhé světové války zahájila francouzská vláda proces rozšiřování omezených politických práv ve svých koloniích. V roce 1945 francouzská prozatímní vláda přidělila francouzské západní Africe deset křesel v novém Ústavodárném shromáždění svolaném k sepsání nové francouzské ústavy. Pět z nich mělo být voleno občany (v což mohli Afričané doufat pouze ve Čtyřech obcích) a pět africkými poddanými. Volby vynesly do popředí novou generaci Afričanů s francouzským vzděláním. Dne 21. října 1945 bylo zvoleno šest Afričanů, občané Čtyř obcí zvolili Lamine Guèye, Senegal/Mauritánie Léopolda Sédara Senghora, Pobřeží slonoviny/Horní Volta Félixe Houphouët-Boignyho, Dahomey/Togo Sourou-Migana Apithyho, Soudan-Niger Filyho Dabo Sissoko a Guinea Yacine Dialla. Všichni byli 2. června 1946 znovu zvoleni do 2. Ústavodárného shromáždění.
V roce 1946 Loi Lamine Guèye přiznal rodákům z afrických kolonií některá omezená občanská práva. Francouzské císařství bylo přejmenováno na Francouzskou unii 27. října 1946, kdy vznikla nová ústava Čtvrté republiky. Koncem roku 1946 si podle této nové ústavy mohlo každé území (s výjimkou čtyř obcí) poprvé zvolit místní zástupce, i když s omezeným volebním právem, do nově zřízených generálních rad. Tyto volené orgány měly pouze omezené poradní pravomoci, ačkoli schvalovaly místní rozpočty. Loi Cadre z 23. června 1956 zavedl všeobecné volební právo pro volby konané po tomto datu ve všech francouzských afrických koloniích. Prvními volbami se všeobecným volebním právem ve francouzské západní Africe byly komunální volby koncem roku 1956. Dne 31. března 1957 se v rámci všeobecného volebního práva konaly volby do územního shromáždění v každé z osmi kolonií (Togo jako svěřenecké území OSN bylo v této fázi na jiné dráze). Představitelé vítězných stran byli jmenováni do nově zřízených funkcí místopředsedů příslušných vládních rad – předsedy zůstali francouzští koloniální guvernéři.
Ústava Páté francouzské republiky z roku 1958 opět změnila strukturu kolonií z Francouzské unie na Francouzské společenství. Každé území se mělo stát „protektorátem“, přičemž poradní shromáždění se mělo jmenovat Národní shromáždění. Guvernér jmenovaný Francouzi byl přejmenován na „vysokého komisaře“ a stal se hlavou státu každého území. Shromáždění mělo jmenovat Afričana hlavou vlády s poradními pravomocemi hlavy státu. Z právního hlediska přestala federace existovat po referendu o schválení tohoto francouzského společenství v září 1958. Všechny kolonie kromě Guineje hlasovaly pro setrvání v nové struktuře. Guinejci se drtivou většinou vyslovili pro nezávislost. Další revize francouzské ústavy v roce 1960, vynucená neúspěchem války ve Francouzské Indočíně a napětím v Alžírsku, umožnila členům Francouzského společenství jednostranně měnit své vlastní ústavy. Senegal a bývalý Francouzský Súdán se staly Malijskou federací (1960-61), zatímco Pobřeží slonoviny, Niger, Horní Volta a Dahomey následně vytvořily krátce existující Sahelsko-benínskou unii, později Conseil de l’Entente.
.