Dlouho jsem nepsala, protože, no protože… Myslím, že jsem upadla do deprese. Napsal jsem mnoho článků o úzkosti, panické poruše a depresi, vždy jsem nabádal lidi, aby v případě potřeby vyhledali pomoc, což se snadněji řekne, než udělá, když možná nepoznáte, že se vás to zmocnilo.
Svoboda deprese může být tak pevná, že si možná ani neuvědomíte, že se vás zmocnila, dokud se vám nezdá, že se kolem vás stěny uzavírají, a máte pocit, že se pomalu dusíte.
Nějakou dobu jsem nebyl sám sebou a své emoce nebo jejich nedostatek jsem dával za vinu obavám, kterým jsem nějakou dobu čelil. Jsem si jistá, že skutečné obavy do toho vstoupily, ale kde stres a skutečný strach překračují hranici a vedou ke klinické depresi?“
Vlastně jsem se cítila trapně, když jsem o své nemoci otevřeně mluvila, a nejsem si jistá proč? Jsem silným zastáncem těch, kteří trpí problémy s duševním zdravím, a ukončení stigmatizace s nimi spojené. Samozřejmě cítím nebo vím, že v hloubi duše je se mnou stále spojeno stigma, protože od té doby, co jsem onemocněla, cítím, že obtěžuji ty, kteří mě mají rádi, a doslova je štvu. Vědět, že nevědomky ubližujete a štvete ty, kteří vás milují, stačí k tomu, abyste se stáhli do sebe a snažili se tolik skrývat, co se skutečně děje. Snaha předstírat, že jsi v pořádku, abys uklidnil ostatní, způsobuje jen to, že se nemoc stupňuje.“
Probíhá mi hlavou tolik myšlenek, myšlenek jako: „Hele, ošetřovala jsem tě víckrát, než dokážu spočítat, aniž bych si stěžovala, protože tě mám tak ráda. Postarala jsem se, aby ses dostal k doktorovi, když jsi nemocný, dokonce ti volám a objednávám tě, protože tě mám ráda a chci pro tebe to nejlepší – i když vím, že se možná bojíš nebo jsi příliš slabý na to, aby sis tu schůzku domluvil sám.“
Když je někdo, koho mám ráda, nemocný, nikdy bych mu neřekla, aby se „zklidnil“, kdyby trpěl zjevným fyzickým problémem, protože zklidnění je lék na všechno, že ano! Nikdy bych jim neřekla: „Vím, že prožíváš těžké období se svou nemocí, ale nemůžu ti pomoct, opravdu mi to leze na nervy, i když tě mám ráda.“
Ano, tohle jsem slyšela a způsobuje to jen to, že se ještě víc stahuji do sebe.“
Nejsem si jistá, co se změnilo, ale také jsem měla agorafobii nastavenou. Věci, které mi přinášely vzrušení, jako třeba obyčejné výlety, mi teď způsobují extrémní hrůzu a je pro mě opravdu těžké opustit domov. V posledních měsících jsem měla mnoho záchvatů paniky na veřejnosti, a když k nim dojde, bojím se, že buď na veřejnosti omdlím, nebo zemřu. Takže jsem se také více zaměřila na smrt… ne, nechci umřít, jen se jí bojím.
Přeji si, abych si nebyla tak vědomá sama sebe, ale jsem a mám tendenci se hloupě fackovat kvůli srovnávání s ostatními, kteří se zdají být duševně zdravější než já. Trpím extrémní nespavostí a nedokážu vstávat v normální hodinu jako většina lidí, které znám, včetně těch, které mám ráda. Přicházím o život, protože ti, které miluji, žijí životem před desátou dopoledne, zatímco já ještě spím. Musím odmítat mnohá pozvání, protože nedokážu fungovat tak brzy (nebo pozdě, podle toho, jak se na to díváte).
Vím, že lidi zklamu, i když mi toho moc neříkají. Moje dcera by byla ráda, kdybych s ní a s vnučkou trávila dopolední hodiny, ale já toho nejsem schopná, protože když vstanu brzy a odejdu, aniž bych se dostatečně vyspala, z nějakého důvodu je předvídatelné, že se dostaví záchvat paniky, který mi brání v tom, abych opustila domov dříve než odpoledne, a s tím se většina lidí opravdu nedokáže ztotožnit, ať se jim to snažíte vysvětlit jakkoli. Upřímně řečeno, přestala jsem se to snažit vysvětlovat, protože si připadám jako rozbitá deska. Cítím se poražená. A připadám si jako ztroskotanec, i když vím, že nejsem.
Jsem smutná, protože nemám nikoho, kdo by mě jemně vzal za ruku a vedl mě správným směrem. Když jsme nemocní, je těžké myslet jasně a je to děsivé. Snažím se na to myslet, když jsou lidé, které mám ráda, fyzicky nemocní.
Být psychicky nemocný se upřímně řečeno necítí jinak než cítit se fyzicky nemocný, protože to souvisí přímo s fyzickým tělem a ovlivňuje to člověka způsobem, který se těžko popisuje.
Než můj manžel extrémně onemocněl, navštěvovala jsem terapeuta, ale myslela jsem si, že se mi daří lépe, a soustředila jsem se na jeho zdraví. Můj terapeut věděl, že když se dostanu do deprese, zruším schůzky (protože jsem se mu s tím svěřila), a také věděl, že ustoupím, když se budu cítit více deprimovaná. Uvědomila jsem ho o tom a myslela jsem si, že máme dobrý vztah, ale nezavolal, aby zjistil, proč jsem tam nebyla, a slíbil, že to udělá. Takže mám také pocit, že se teď nemám na koho obrátit.
Takový je koloběh duševních nemocí, mám pocit, jako by zdraví našeho mozku nebylo prioritou jako zdraví jiných orgánů, které onemocní nebo se poškodí v důsledku nemoci. S duševní nemocí je opravdu stále spojeno stigma a máme pocit, že jsme jen otravní lidé, kteří to musí vysát a přenést se přes sebe, zatímco uvnitř bojujeme, jako bychom pomalu umírali a nikoho to nezajímalo.
Když se dostaví agorafobie… cítíte se jako vězeň s doživotním trestem. Neznamená to, že je to doživotní trest, ale dokud se vám nedostane potřebné pomoci, kterou potřebujete, vězněm budete. Kdy se lékařské zařízení probudí a udělá z duševních nemocí stejně vysokou prioritu jako z cukrovky, jako jednoho z příkladů mnoha nemocí! Kdy se na to konečně vyserou?