Amanda Sebestyen
Toto speciální číslo časopisu Discover Society – Feminism, then and now – připravily Finn Mackay a Sue Scott. Klade velký důraz na politiku a aktivismus, stejně jako na feministický výzkum a vědu, protože jsme chtěli zachytit smysl změn na všech těchto frontách mezi počátkem 70. let a rokem 2016. Byly jsme odhodlány uznat důležitost této historie a také oslavit pokračující energii feminismu a odhodlání feministek v současnosti. Nejzřetelnějším rozdílem mezi touto publikací a feministickou publikací ze 70. let je zařazení prací mužů, kteří se angažují ve feminismu a v boji proti útlaku.
Je důležité ocenit, čeho bylo dosaženo, ale také pokračovat ve výzkumu a aktivismu ve vztahu ke všem útlakům a znevýhodněním, kterým stále čelí mnoho, žen po celém světě. Sociálněvědní výzkumy, které se zaměřovaly na postavení žen nebo které problematizovaly gender, byly na počátku 70. let velmi řídké. Nyní je takových prací napříč mnoha oblastmi celá řada a Discover Society se zavazuje, že v budoucnu bude publikovat více jejich příkladů. V tomto zvláštním čísle jsme se snažili shromáždit články na širokou škálu témat s globálním i lokálním významem a načasovali jsme jeho vydání tak, aby se těsně krylo s Mezinárodním dnem žen. Rádi bychom však zdůraznili, že témata, jimiž se zabýváme, se týkají žen každý den.
***
Ženské osvobozenecké hnutí bylo vždy bouřlivé, hašteřivé a plné prudkých neshod. Je to druhá strana onoho bojovného, sebehledajícího a utopického charakteru, který potřebujeme, abychom si mohli představit, že bychom mohli změnit svět.
Možná je těžké pochopit, jak feudální zůstala poválečná dohoda o úloze žen i ve zdánlivě radikálních 60. a 70. letech. Jak poznamenal JK Galbraith ještě v roce 1973, ženy se staly služebnou třídou „demokraticky dostupnou téměř celé mužské populaci“. Rozhodně to tak působilo.
Ženy z jiných, otevřeněji patriarchálních společností dnes možná poznají krajinu, kde více než 90 % ženské populace buď bylo, nebo je vdáno, kde znásilnění v manželství bylo legální až do roku 1991 – se zpožděním za Ruskem 1922, Polskem 1932, Norskem 1971, Itálií 1976, Kanadou 1983 a Irskem v roce 1990 , ale těsně před USA 1993; kde si žena mohla otevřít bankovní účet nebo vzít hypotéku, jen pokud ji spolupodepsal mužský ručitel (další případy přetrvávají dlouho po zákonu o diskriminaci na základě pohlaví z roku 1975). V Anglii roku 1969, kdy začalo ženské hnutí, jsem sotva kdy viděla mladou ženu odlepenou od boku mladého muže, společenský život mimo pár byl nepřehlédnutelný. O svobodných ženách v barech nebo hotelech se předpokládalo, že se věnují sexuálnímu průmyslu, a obvykle se jim zakazovalo vstupovat. Důsledky těchto časů prožíváme dodnes v souvislosti se současným rozhořčením nad změnami v důchodech žen ve Velké Británii.
Nyní se podoba společenské krajiny změnila téměř k nepoznání. Vzpomeňme na řadu mezinárodních vůdců a vůdkyň pochodujících pod transparentem „My jsme Charlie“ v Paříži, pohled šokující pouze pro malou fundamentalistickou sektu, jejíž časopis fotografii cenzuroval. Podívejte se na jídelny, kde si ženy mohou užívat stolování o samotě nebo mezi sebou – něco, co jsem až do své návštěvy New Yorku v roce 1978 doslova neviděla. 1)
My – feministky – jsme nejen rozebraly stereotypy, ale začaly jsme se konfrontovat se samotným pohlavím a zanechaly trvalé dědictví v podobě rovnoprávnosti lesbiček a gayů, za kterou se stále bojuje po celém světě . Ucelený systém vykořisťování však jen tak nezmizí. Pro nás „materialistické feministky“, které považovaly neplacenou práci za základnu a centrum útlaku žen, vždy stála otázka: Co se stane se vší tou prací? (Delphy 1970; Delphy a Leonard 1992). Budeme bojovat za rovnost v nerovné společnosti? Tato poslední otázka často rozdělovala naše hnutí na dvě poloviny a někdy se zdálo, že socialistické feministky říkají „za tu cenu ne“. Radikální feministky podle mého názoru odpovídaly: „Ano, ale jen na cestě k něčemu většímu“. Bohužel ani jedna z našich map světa nepočítala s obrovskými změnami, které se kolem nás odehrávaly v opačném směru.
Problémy, které byly ústředním bodem našeho boje, zůstávají neřešitelné a znovu a znovu konfrontují mladší ženy: péče o děti, sexuální průmysl, misogynní kultura a humor jako zbraň. Stránky Everyday Sexism a později i kniha odhalují rozhořčení a zranění pracujících žen třetí vlny, které věří v empowerment, ale denně snášejí nápor sexuálního obtěžování. Svěžest a naivita jejich rozhořčení jim dala obrovskou občanskou sílu zaznamenat a zahanbit své útočníky a přimět ostatní muže, aby se zavázali chovat se lépe. V tom se podobají první vlně volebního feminismu s jeho vykupitelskými aspiracemi: Emmeline Pankhurstová říká: „Nejsme tu proto, že bychom porušovaly zákony; jsme tu proto, že se snažíme stát se zákonodárkyněmi.“
Ve druhé vlně ženského osvobozeneckého hnutí jsme se však pravděpodobně skutečně považovaly za porušovatelky zákonů: „Jsme proti manželství. Za každou ideologií můžeme vidět hierarchii pohlaví. V neplacené práci v domácnosti identifikujeme pomoc, která umožňuje přežít soukromému i státnímu kapitalismu. Nesnášíme mechanismy soutěživosti a vydírání, které ve světě uplatňuje hegemonie efektivity. Chceme dát svou pracovní kapacitu k dispozici společnosti, která je vůči tomu imunní…“. (Lonzi 1970)
Na celém světě jsme odolávaly tahu „vykonávat vládnoucí funkci“ jako jedinému přijímanému důkazu, že ženy jsou dost dobré: „To, co se rozumí rovností ženy, je obvykle její právo podílet se na výkonu moci ve společnosti, jakmile se přijme, že má stejné schopnosti jako muž. V těchto letech však skutečná zkušenost žen přinesla nové uvědomění, které uvedlo do pohybu proces globální devalvace mužského světa. Dospěli jsme k poznání, že na úrovni moci nejsou zapotřebí schopnosti, ale pouze obzvláště účinná forma odcizení… Existovat jako žena neznamená účast na mužské moci, ale zpochybňuje samotný pojem moci.“ (Lonzi 1970)
Současný důraz na rovnost jako metriku – kolik žen u nejvyššího stolu – je pro nás feministky druhé vlny nepřijatelný a mate i mladé ženy tvořící čtvrtou vlnu povstaleckého feminismu. Jak už to v životě bývá, babičky a vnučky mají možná víc společného než matky a dcery. V generaci, která přišla po nás, zaujímaly ženy nyní ve středním věku důležité místo ve světě. Některé, které se kdysi mohly nazývat postfeministkami, se dnes nazývají feministkami. Byly součástí odklonu od oné feudální, vše pro lásku, tisícileté neplacené pracovní role žen a přechodu do genderově spravedlivějšího neoliberálního světa, kde je individuální úspěch ceněn více než kolektivní. Nyní tyto ženy stojí proti mocenským strukturám, které nechtějí ustoupit, a proti spodině otroctví, obchodu s lidmi a vykořisťovaným migrantům bez práv; někteří ve skutečnosti poskytují domácí práci feministkám s kariérou, což je dilema, které poeticky zkoumá Kate Clanchy (2008).
V tomto bodě můžeme mít my, veteránky dlouhého politického hnutí , založeného na sdílení zkušeností „zespodu“, pocit, že máme světu opět co říct.
Existuje důvod, proč se tolik feministek druhé britské vlny ztotožňuje s bojovým hnutím, které uvnitř Labouristické strany odstartovalo zvolení Jeremyho Corbyna. V době, kdy je sociální demokracie v krizi a její klíčové politiky v oblasti zdravotnictví, bydlení, vzdělávání a sociální péče lze prosazovat pouze na platformách, které jsou řazeny do kategorie krajní levice, si uvědomujeme lavinu nadávek, která se rozpoutá proti každému, kdo zpochybňuje struktury uznávané moci. Sami jsme si tím doslova prošli. Jak uvedla Roberta Hunter Hendersonová v nedávném stanovisku v bulletinu Older Feminist:
„Většina médií ho samozřejmě očerňovala a zesměšňovala, ale to my v 70. letech také. V dnešní době už feminismus není tak nepřijatelný, a to díky naší odolnosti a všem kampaním za rovná práva v posledních letech. Ale rovný plat je jen malou útěchou pro dvě ženy týdně zavražděné svými partnery, obchodované nebo znásilněné. Naše politika je antipatriarchální a sahá hlouběji než k rovným právům (i když jsou progresivní). Zvyšování vědomí odhalilo patriarchální hodnoty a my jim musíme nadále čelit. osobní je politické a sociální je také politické. Ekonomický růst jako HDP má nyní přednost před skutečnými potřebami občanů, od nichž se očekává, že budou přispívat jako „ctižádostiví“ spotřebitelé. Vytváření bohatství má přednost před rostoucí ekonomickou nerovností. pokud jde o mě, domnívám se, že naše priorita by měla být globální: ochrana planety, bez níž není politiky. Jsme součástí mezinárodního společenství, součástí historie. Naše vztahy s ostatními národy by měly být zásadové a kooperativní, přičemž bychom si měli být vědomi dopadu minulých nespravedlností:- vytváříme svou budoucnost, ale dědíme minulost. Doma by naší prioritou měla být udržitelnost životního prostředí, nikoli stále rostoucí HDP; soudržnost společenství v konfrontaci s elitářstvím a finanční manipulací; ochrana nejslabších a nejzranitelnějších; a povzbuzení a tvůrčí prostor pro mladé namísto zadlužování a zbavování občanských práv. Naděje, ne strach, NHS, ne Trident…“
My, „babičky“, bychom měly vytvořit prostor pro náš společný hlas. Existuje aktivní čtvrtá vlna feminismu a sílící protestní hnutí. Věřím, že jsme součástí obojího, ale s osobitým přínosem.“
Již pět let se síť nazvaná 70s-sisters schází v malých skupinách po celé Velké Británii, aby zkoumala, co nyní prožíváme: stárnutí, ztrátu, smrt, radosti, politiku. Jako k hlavní formě aktivismu jsme se vrátily ke zvyšování vědomí:
Předpokládáme, že naše pocity nám říkají něco, z čeho se můžeme poučit… že naše pocity znamenají něco, co stojí za analýzu… že naše pocity říkají něco politického, … Naše pocity nás povedou k myšlenkám a pak k činům. (Amatniek/sarachild 1973)
Jsme ohromeni silou organizování na sociálních sítích mezi mladšími feministkami, ale nejsme si jisti, jak poskytují stejné zkušenosti solidarity. Jak se Christine Delphyové zeptala mladá studentka LSE po promítání zfilmované biografie Je ne suis pas féministe, mais… 8. ledna 2016: „Jak máme být nyní solidární, když myšlenka na dobrou práci solidaritu vylučuje?“. Delphyho odpověď zněla: „Solidarita není nikdy snadná, protože máme několik identit; solidaritu je vždy třeba definovat v kontextu konkrétního boje. Uvnitř samotného filmu si všimla, že nejdůležitější myšlenky často vzešly z neformálních rozhovorů mezi skupinou žen. Naše vlastní síť je nyní připravena vystoupit na veřejnost a pomocí slov a činů působit prostřednictvím „nového Think-and-Do Tanku“ s názvem Feministické fórum: „Chceme využít našich politických zkušeností k účasti na politice nyní i v budoucnu. Pracujeme společně na mnoha otázkách, ale každá členka mluví sama za sebe.“
Rozdíly mezi námi jsou důležité a nelze je zahladit, aniž by se zničil živý tvůrčí hlas. Na to přišly i pozdější feministky. Proto kniha Finna Mackaye nejživěji ožívá, když se pouští do sporů, které rozdělují dnešní feministky. Inspiruje se protesty Reclaim the Night ze 70. let a pro oživení jejich ducha v 21. století udělala víc než kterákoli jiná aktivistka. Když pochodujeme ulicemi 21. století s o poznání méně nepřátelským přijetím, než jakého se nám dostávalo v minulosti – a s povolením policie! – Stále mě vždy dojímá, když na všech nových letácích vidím vytištěný původní seznam The 7 Demands of the UK Women’s Liberation Movement. Mackayovo pojednání o našich prvních divokých protestech (napůl Halloween, napůl Angry Brigade) působí téměř pietně. Ale seznamy superlativů nedokážou zprostředkovat ono minulé vzrušení a potřeba doplnit minulou feministickou historii působí povinně. Teprve v druhé části knihy , kdy se McKayová zabývá konflikty mezi feministkami, které vzešly z organizování pochodu, skutečně navazuje důležité souvislosti. Její pojednání o transgenderových sporech mi připadá přímo ukázkové a také má úžasné věci na srdci Judith Butlerová. V obou případech McKayová nahlíží jak dovnitř své vlastní zkušenosti, tak i ven, k budování hnutí zaměřeného na svržení patriarchátu – což je podstatou feminismu.
Nemělo by mě překvapit, že jsem v roce 1978 způsobila největší poprask svého života sestavením posměšné akademické tabulky nazvané Tendence v hnutí. Ve slušnější podobě se dočkal pokračování v knize Ann Oakleyové Subject: Žena. Loni v červnu jsem se pro diskusi na téma Feminismus tehdy a dnes pokusila o nový náčrt grafu, který by mapoval různé vlny našeho hnutí. Zde je výňatek:
| 1. vlna | 2. vlna | 3./4. vlna |
| legální a nelegální akce | spontánní/nelegální protesty | autorizované. protesty |
| kritické k manželství | proti manželství | rozšíření manželství na všechny |
| parlamentní zaměření | extra-parlamentní činnost | digitální aktivismus |
| ženská práva | osvobození žen | posílení postavení žen |
| vykoupení | revoluce | rovnost |
| cíle: omezení/dvojí normy | pohlavní role/dělba práce | pohlaví jako takové |
| změna: znásilnění | znásilnění | znásilnění |
| probíhá: Nerovné odměňování | nerovné odměňování | nerovné odměňování |
Nedávno jsem pokračoval v představě genealogie změn sociálních hnutí, která se zdá dávat smysl v kontextu a zkušenosti naší konkrétní vlny: Proroci; Rebelové; Teoretici; Průkopníci; Mainstreamoví; Profesionálové; Kariéristé;
Oportunisté…
Cyklus samozřejmě nikdy není uzavřen a nové hnutí kvasí a povstává. Jako vždy se zuřivě hádá.
Kathie Amatniek/ Sarachild (1970) Consciousness Raising, a radical weapon in Notes from the Second Year, New York, New York Radical Feminists
Clanchy, K.(2008) What Is She Doing Here? Příběh uprchlíka. London,Picador.
Delphy, C (1977) L’Ennemi Principal 1970/ The Main Enemy W.R. (Hlavní nepřítel).R.C.P., London,
Delphy, C. a Leonard, D. (1992) Familiar Exploitation: A New Analysis of Marriage in Contemporary Western Societies, Cambridge, Polity Press,
Galbraith, J.K. (1973) Economics and the Public Purpose: Boston
Hunter Henderson, R. (2015), poziční dokument pro feministické fórum.
Lonzi, C. (1970) Sputiamo su Hegel, Rivolta Femminile C
Mackay, F. (2015) Radical Feminism: (1982) Subject: Feminist Activism in Movement, London, Palgrave
Oakley, A. (1982): Feministický aktivismus v pohybu: Woman, London, Fontana.
Poznámky:
(1) ‚Feminism USA‘ interviews by Amanda Sebestyen with Linda Gordon, Betsy Warrior, Robin Morgan, Spare Rib issues 75-77, October-December 1978.
Díky Emily Knipe z Office of National Statistics za data.
Amanda Sebestyen se připojila k hnutí za osvobození žen v roce 1969 a k první britské radikální feministické skupině v roce 1972. V letech 1977-1981 pracovala pro časopis Spare Rib: Dějiny feminismu a Spare Rib – Britská knihovna. Mezi její publikace patří: ’68-’78-’88: Od osvobození žen k feminismu (editorka) Ultra Violet books 1989); The Prison Letters of Countess Markievicz (úvod) Virago: London 1987), No Turning Back (spolueditor, The Women’s Press 1981), kapitoly v Sisterhood is Global (ed Robin Morgan, Doubleday/Penguin 1984), Spare Rib Reader (Penguin 1982) , On the Problem of Men (ed Friedman & Sarah (Women’s Press 1982), Once a Feminist (ed Wandor, Virago 1990). Od roku 1997 pracuje s romskými a konžskými uprchlíky. Je zakládající členkou organizací The Network for Social Change a Edge Fund. Posledních pět let je členkou sítě 70s-sisters, která sdružuje aktivistky druhé vlny za osvobození žen, jak je popsáno v knize Coming back – a liberation voice | Peace News
Image credit: Jill Nicholls – IMDb
.