(www.AllMusic.com)
Nejúspěšnější černošští interpreti 60. let Supremes po určitou dobu konkurovali i Beatles, co se týče komerční přitažlivosti, a v jednu chvíli získali pět singlů v řadě. Kritický revizionismus má tendenci podceňovat úspěchy Supremes, jejich tvorbu klasifikovat jako lehčí než u nejlepších soulových hvězd (nebo dokonce nejlepších hvězd Motownu) a považovat je za nástroj crossoverových snah Berryho Gordyho. Není pochyb o tom, že v hitech Supremes bylo tolik popu jako soulu, že i některé z jejich největších hitů mohly znít šablonovitě a že to byli pravděpodobně černošští interpreti, kteří byli nejúspěšnější v pronikání do vkusu a televizí střední Ameriky. To by nemělo snižovat ani jejich mimořádné úspěchy, ani jejich skvělou hudbu, z níž ta nejlepší svou dokonalostí činí otázku pop vs. soul spornou.
Supremes nebyly úspěchem ze dne na den, i když to tak mohlo vypadat, když začaly s jistou pravidelností obsazovat přední příčky hitparád. Trojice, která se proslavila jako Supremes – Diana Rossová, Mary Wilsonová a Florence Ballardová – se setkala na konci 50. let v detroitském sídlišti Brewster. Původně se jmenovaly Primettes a v roce 1960, kdy natočily svůj první singl pro značku Lupine, tvořily kvarteto (čtvrtou členkou byla Barbara Martinová). V době, kdy debutovaly pro Motown v roce 1961, se přejmenovaly na Supremes; Barbara Martinová je zredukovala na trio, když odešla po jejich prvním singlu.
První nahrávky Supremes pro Motown byly mnohem více orientované na dívčí skupinu než jejich pozdější hity. Navíc ne na všech z nich zpívala hlavní vokály Diana Ross; hlavní vokály zpívala také Flo Ballardová, která byla považována za zpěvačku se stejně dobrým nebo lepším hlasem. I přes dlouhou sérii neúspěchů byl Berry Gordy přesvědčen, že se skupina nakonec stane jednou z největších skupin Motownu. Když koncem roku 1963 konečně získali svůj první hit v Top 40, „When the Lovelight Starts Shining Through His Eyes“, převzala Ross nadobro hlavní zpěv.
Ross nebyla v Motownu nejtalentovanější zpěvačkou; zejména Martha Reeves a Gladys Knight měly větší talent. Měla však největší čistě popovou přitažlivost. Gordyho trpělivost a pozornost se vyplatily v polovině roku 1964, kdy se skladba „Where Did Our Love Go“ dostala na první místo. Napsali ji Holland-Dozier-Holland a vytvořili tak prototyp pro svou sérii pěti po sobě jdoucích hitů číslo jedna v letech 1964-1965 (zahrnující také „Baby Love“, „Stop! In the Name of Love“, „Come See About Me“ a „Back in My Arms Again“). Rossův vokál by předznamenal dekorativní doprovodné vokály skupiny Supremes, které by se v televizi a při živých vystoupeních uplatnily s vysoce stylizovanou choreografií a vizuálním stylem. Holland-Dozier-Holland napsali a produkovali všechny hity Supremes až do konce roku 1967.
Ne všechny singly Supremes se po roce 1965 dostaly na první místo, ale obvykle se jim dařilo strašně dobře a byly napsané a produkované s dostatečnou rozmanitostí (ale dostatečně charakteristickým zvukem), aby zajistily trvalý zájem. Na vrcholu hitparády se umístil (a nezvykle tvrdý) hit „You Keep Me Hangin‘ On“, který byl nejlepším z jejich hitů středního období. V zákulisí se objevily jisté problémy, které však vyšly najevo až dlouho poté. Ostatní hvězdy Motownu (především Martha Reevesová) nesly nelibě, že Gordy věnoval Rossovi nepřiměřenou pozornost na úkor ostatních umělců vydavatelství. Ostatní členky Supremes se cítily stále více zatlačovány do pozadí. V polovině roku 1967 byla Ballardová v důsledku toho, co bylo považováno za stále neprofesionálnější chování, nahrazena Cindy Birdsongovou (z Patti LaBelle & the Bluebelles). Ballardová se stala jednou z největších rockových tragédií, nakonec skončila na sociálních dávkách a v roce 1976 zemřela.
Po Ballardové odchodu byla skupina označována jako Diana Ross & the Supremes, což podpořilo spekulace, že Rossová je připravována na sólovou kariéru. Supremes zažily v roce 1967 velký úspěch a do skladby „Reflections“ dokonce zakomponovaly mírné psychedelické vlivy. Holland-Dozier-Holland však v této době Motown opustili a kvalita nahrávek Supremes tím utrpěla (stejně jako celá organizace Motown). Supremes byly stále superhvězdami, ale jako celek se rozpadaly; uvádí se, že Wilson a Birdsong ani nezpívali na jejich posledních hitech, z nichž několik („Love Child“ a „Someday We’ll Be Together“) patřilo k jejich nejlepším.
V listopadu 1969 byl oznámen blížící se odchod Rossové na sólovou dráhu, i když s nimi odehrála ještě několik koncertů, poslední v Las Vegas v lednu 1970. Rossovou nahradila Jean Terrellová a skupina pokračovala až do roku 1977, přičemž došlo k dalším personálním změnám (i když Mary Wilsonová byla vždy zapojena). Některé z prvních singlů bez Rossové byly skvělé nahrávky, zejména „Stoned Love“, „Nathan Jones“ a duet Supremes/Four Tops „River Deep — Mountain High“. Jen málo skupin se však dokázalo po ztrátě své vůdčí osobnosti zvednout a Supremes nebyly výjimkou a po roce 1972 se jen zřídka dostávaly do hitparád. Je to právě éra 60. let pod vedením Diany Ross, pro kterou se na ně bude vzpomínat.
Diana Ross – Sólo
Jako sólová umělkyně je Diana Ross jednou z nejúspěšnějších zpěvaček rockové éry. Pokud vezmeme v úvahu její působení jako zpěvačky skupiny Supremes v 60. letech, je možná nejúspěšnější. Se svými přítelkyněmi Mary Wilsonovou, Florence Ballardovou a Barbarou Martinovou založila Rossová v roce 1959 vokální kvartet Primettes. V roce 1960 podepsaly smlouvu s místní nahrávací společností Motown Records a v roce 1961 změnily název na Supremes. Martinová poté odešla a skupina pokračovala jako trio. Během následujících osmi let získaly Supremes (přejmenované na „Diana Ross and the Supremes“ v roce 1967, kdy Ballardovou nahradila Cindy Birdsongová) 12 popových hitů číslo jedna. Po posledním z nich, „Someday We’ll Be Together“ (říjen 1969), zahájila Rossová sólovou kariéru.
Motown ji zpočátku spojil s autory/producenty Nickolasem Ashfordem a Valerií Simpsonovou, kteří jí dali čtyři popové hity v Top 40, včetně prvního místa „Ain’t No Mountain High Enough“ (červenec 1970). Rossová se začala věnovat herectví a zahrála si ve filmovém životopisu Billie Holidayové Lady Sings the Blues (listopad 1972). Soundtrack se dostal na první místo a Rossová byla nominována na Oscara.
K nahrávání se vrátila s albem Touch Me in the Morning (červen 1973), které se dostalo do Top Ten, a jeho titulní písní. Následovalo album duetů s Marvinem Gayem, Diana &Marvin(říjen 1973), které přineslo tři hity v hitparádách. Rossová hrála ve svém druhém filmu Mahogany (říjen 1975) a ten jí přinesl další singl, který se umístil na vrcholu hitparády, a to ústřední píseň „Do You Know Where You’re Going To“. Ta a její další číslo jedna, diskotéková „Love Hangover“ (březen 1976), se objevily na jejím druhém albu nazvaném jednoduše Diana Ross (únor 1976), které se vyšvihlo do první desítky.
Třetí filmová role Ross přišla ve filmu The Wiz (říjen 1978). Album The Boss (květen 1979) bylo zlaté, následovalo platinové album Diana (květen 1980) (druhé z jejích sólových alb s tímto názvem, i když to druhé, televizní soundtrack z roku 1971, mělo vykřičník). Obsahovalo singl číslo jedna „Upside Down“ a hit Top Ten „I’m Coming Out.“
Rossová zaznamenala třetí Top Ten hit v roce 1980, když nazpívala titulní znělku z filmu It’s My Turn. Největší hit své kariéry pak zaznamenala s další filmovou znělkou, duetem s Lionelem Richieonem „Endless Love“ (červen 1981). Byl to její poslední velký hit u Motownu; po více než 20 letech odešla k RCA. Odměnou jí bylo okamžitě milionově prodávané album, nazvané podle její předělávky starého hitu Frankie Lymon and the Teenagers „Why Do Fools Fall in Love“, které se stalo jejím dalším hitem v Top Ten. Album obsahovalo také Top Ten hit „Mirror, Mirror.“
Silk Electric (říjen 1982) bylo zlaté a obsahovalo Top Ten hit „Muscles“, který napsal a produkoval Michael Jackson, a Swept Away (září 1984) bylo další úspěšné album, obsahující hit „Missing You“, ale Rosshad měla problémy s prodejem desek v druhé polovině 80. let. V roce 1989 se vrátila k Motownu a v roce 1993 se začala více věnovat popovým standardům, zejména na koncertním albu Diana Ross Live:
Motown vydal v říjnu 1993 retrospektivní box set čtyř CD a kazet Forever Diana a v roce 1994 zpěvačka vydala svou autobiografii. O rok později následovalo Take Me Higher a v roce 1999 se vrátila s albem Every Day Is a New Day. V roce 2000 se objevilo album Gift of Love, které bylo propagováno koncertním turné s účastí Supremes, ačkoli se na něm neobjevily ani Mary Wilsonová, ani Cindy Birdsongová – jejich role převzaly zpěvačky Lynda Laurenceová a Scherrie Payneová, z nichž ani jedna s Rossovou v dobách největší slávy skupiny nikdy nevystupovala.
V roce 2006 Motown konečně vydal Rossové ztracené album Blue, kolekci standardů, která měla původně navazovat na album Lady Sings the Blues. Album I Love You z roku 2007 obsahovalo nové interpretace známých milostných písní. V tomtéž roce byl na výročním ceremoniálu Kennedy Center Honors oceněn její přínos scénickému umění a společnost BET jí udělila cenu za celoživotní dílo. V průběhu následujícího desetiletí pravidelně koncertovala a měla rezidenci v hotelu The Venetian v Las Vegas. V roce 2016 jí prezident Obama udělil Prezidentskou medaili svobody. Po celou dobu vydával Motown několik Rossových antologií, zejména Diamond Diana:
Podívejte se na některé z našich oblíbených videoklipů Diany Ross & The Supremes
(kliknutím na ikonu vlevo nahoře zobrazíte seznam skladeb)
Podívejte se na některé z našich oblíbených sólových videoklipů Diany Ross
(kliknutím na ikonu vlevo nahoře zobrazíte seznam skladeb)
.