Deset faktů o starověké Mezopotámii, které potřebujete znát

Mezopotámie je starořecký název (znamenající „země mezi dvěma řekami“, Tigrisem a Eufratem) pro oblast odpovídající dnešnímu Iráku a částem Íránu, Sýrie a Turecka. Je považována za „kolébku civilizace“ pro mnoho vynálezů a inovací, které se zde poprvé objevily asi 10 000 let př. n. l. až do 7. století n. l. V předkeramickém neolitu lidé postupně přešli od lovecko-sběračského paradigmatu k agrárnímu a vytvořili sezónní komunity, které se během keramického neolitu (cca 7000 př. n. l.) staly trvalými a posloužily jako základ pro rozvoj měst v době měděné (5900-3200 př. n. l.). Poslední období zahrnuje období Ubaid (cca 5000-4100 př. n. l.), v němž vznikly první chrámy (stupňovité věže známé jako zikkuraty se svatyní na vrcholu) a složité umělecké dílo, keramické práce a výroba měděných nástrojů.

Přes toto období a pozdější starší dobu bronzovou (3000-2119 př. n. l.) se překrývalo období urucké (4100-2900 př. n. l.), během něhož se rozvíjela města, obchod, vláda a koncept soukromého vlastnictví půdy. Region nikdy nebyl jednotným, soudržným politickým útvarem, a to ani v době, kdy byl pod kontrolou prvních říší, které se objevily na světě, a rozmanitost obyvatelstva podněcovala fantazii v oblasti inovací ve všech oblastech každodenního života, včetně zemědělství, kupectví, politické teorie, válečnictví, stejně jako vytváření chleba, piva a amuletů „pro štěstí“.

Mnohé z nejběžnějších aspektů každodenního života, stejně jako teologická paradigmata a politické systémy, se nejprve vyvinuly v Mezopotámii. K relativní homogenizaci obyvatelstva došlo až po 7. století n. l., po muslimských arabských výbojích, které nařizovaly a regulovaly náboženskou víru a zvyky. Níže uvádíme deset skutečností týkajících se tohoto regionu, které jsou často přehlíženy nebo byly zkresleny.

Domov Úrodného půlměsíce

Úrodný půlměsíc je oblast starověké Mezopotámie ve tvaru čtvrtměsíce odpovídající dnešnímu jižnímu Iráku, Sýrii, Libanonu, Jordánsku, Izraeli a severnímu Egyptu. Jedná se o lokalitu běžně označovanou jako „kolébka civilizace“, a to díky kulturním a technologickým vymoženostem, které zde byly dosaženy a mezi něž patří mj:

• zemědělské techniky
• domestikace zvířat
• astrologie a vývoj zvěrokruhu

.

• pojetí času
• věda a technika
• kolo
• písmo a literatura
• náboženství
• matematika a astronomie
• dlouhé-dálkový obchod
• lékařská praxe (včetně zubního lékařství).

Označení „úrodný půlměsíc“ se často předpokládá, že vzniklo ve starověku, ale ve skutečnosti ho v roce 1916 n. l. zavedl egyptolog James Henry Breasted ve své populární knize Ancient Times: Dějiny raného světa. Popularita knihy podpořila široké používání tohoto výrazu, až vstoupil do kulturního povědomí jako název pro region.

Vynález písma, kola, &města

Písmo se vyvíjelo nezávisle na sobě v mnoha různých oblastech světa od Číny po Mezoameriku, ale za první se považuje Mezopotámie, která vytvořila systém písma před rokem cca 3000 př. n. l., známý jako klínopis. V této oblasti také vzniklo kolo (cca 3500 př. n. l.), na rozdíl od tvrzení, že bylo vynalezeno ve Střední Asii. Nejstarší kolo na světě, datované do doby cca 3200 př. n. l. (známé jako kolo z Lublaňských bažin), bylo objeveno ve Slovinsku v roce 2002 n. l., což dalo podnět k tvrzení, že kolo vynalezli obyvatelé Střední Asie. Mezopotámské kolo však bylo první, jak dokládá jeho výskyt v mezopotámském umění před cca 3200 př. n. l.

Vynález města patří mezi nejvýznamnější inovace Mezopotámců – v dobrém i zlém – v tom, že tento dnes tak běžný koncept nikdy předtím neexistoval. Města vznikla v období Uruku, kdy malá zemědělská společenství, kterým se dařilo, přitahovala obyvatele okolních oblastí, kterým se třeba nedařilo tak dobře. Mezopotámská města poskytovala lidem ochranu před živly, přírodními predátory a nájezdníky a zároveň jim otevírala nové možnosti obživy. V tomto ohledu byla pro lidi zpočátku velkým přínosem. Nakonec však husté osídlení měst a jejich rozšiřování vyčerpalo zdroje v jejich okolí. Mnohá mezopotámská města, o nichž se archeologové původně domnívali, že byla zničena ve válkách, byla ve skutečnosti opuštěna, když se zdroje vyčerpaly.

První zaznamenaná válka

Mezi nejdůležitější zdroje v oblasti patřila voda a ta byla s největší pravděpodobností příčinou první války v zaznamenané historii. Přibližně v roce 2700 př. n. l. vedl sumerský král Enmebaragesi z města Kiš svůj lid na vojenské tažení proti oblasti Elamu (odpovídající části dnešního Íránu), porazil je a kořist odvezl zpět do Mezopotámie. To je vše, co je o tomto střetnutí známo, ale je pravděpodobné, že počáteční spor vznikl kvůli vodním právům – přístupu k vodě – a tato událost je významná také jako příklad spojení sumerských městských států v zájmu společné věci. Stejně jako řecké městské státy i sumerská města mezi sebou často bojovala, ale když to vyžadovala nutnost, spolupracovala na ochraně svých společných zájmů.

Vynalezli pivo

Mezi mnoha způsoby využití, které Mezopotámci našli pro vodu – prioritou bylo zavlažování plodin – bylo vaření piva. Pivo bylo považováno za „nápoj bohů“ a vaření piva předsedala bohyně Ninkasi (která propůjčila své jméno dnešní pivovarnické společnosti Ninkasi Brewing Company v Eugene, Oregon, USA), která zajišťovala jeho čistotu. Pivo bylo ve starověké Mezopotámii nejoblíbenějším nápojem, protože obsahovalo tolik významných živin, že bylo považováno za potravinu a používalo se k vyplácení mzdy dělníkům (stejně jako později v Egyptě). Vědec Jeremy Black komentuje:

Pivo bylo v Mezopotámii a jejím okolí od pravěku základem, protože proces kvašení byl účinnou metodou ničení bakterií a nemocí přenášených vodou. Jeho výroba byla zaznamenána a kontrolována písaři již v nejstarších písemných záznamech z konce čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem. Pivo konzumovali lidé na všech úrovních společnosti a obětovali ho bohům a mrtvým při rituálech úlitby. (297)

Recept na vaření piva se Sumerům dochoval v Hymnu na Ninkasi, o němž se předpokládá, že jej sládci při práci zpívali nebo odříkávali.

Domov prvních prvenství

S starověkou Mezopotámií, zejména se Sumerem, je spojeno mnoho „prvenství“ a vědec Samuel Noah Kramer jich ve svém vlivném díle Dějiny začínají v Sumeru vyjmenovává a následně rozebírá 39. V tomto díle se objevují i další „prvenství“. Níže uvedených 39 „prvenství“ jsou pouze ta, kterým se Kramer rozhodl věnovat, ale je jich mnohem více:

• První školy
• První případ „leštění jablek“
• První případ kriminality mladistvých
• První „válka nervů“
• První dvoukomorový Kongres
• První Historik
• První případ snížení daní
• První „Mojžíš“
• První právní precedens
• První lékopis
• První „Farmářský almanach“
• První pokus o stínování-stromového zahradnictví
• První lidská kosmogonie a kosmologie
• První morální ideály
• První „Job“
• První přísloví a rčení
• První mravouka zvířecí bajky
• První literární debaty
• První biblické paralely
• První ‚Noe‘
• První příběh o zmrtvýchvstání
• První ‚sv. Jiří“
• První případ literární výpůjčky
• První hrdinský věk člověka
• První milostná píseň
• První katalog knihovny
• První zlatý věk člověka
• První „nemocná“ společnost
• První liturgické nářky
• První mesiáši
• První dlouho-distanční šampión
• První literární obraznost
• První sexuální symbolika
• První Mater Dolorosa
• První ukolébavka
• První literární Portrét
• První elegie
• První vítězství práce
• První akvárium

Mezi „prvenstvími“, která nejsou na seznamu, je první obojek a vodítko pro psa, vyobrazené v raném mezopotámském umění. Zdá se, že rané psí obojky nebyly ničím víc než provazy nebo koženými pásky uvázanými kolem psího krku, ale s rozvojem civilizace se postupně stávaly zdobnějšími. Psí obojek jako umění byl plně realizován Egypťany v období Nové říše (cca 1570 – cca 1069 př. n. l.), kdy byly psí obojky zdobeny jménem psa a majitele, ale samotný koncept obojku byl poprvé vyvinut v Mezopotámii.

První mnohonárodnostní říše

Dalším z „prvenství“ Mezopotámie je první mnohonárodnostní říše na světě, Akkadská říše (2334 – cca. 20. století). 2083 př. n. l.) založená Sargonem Akkadským (Velikým, r. 2334-2279 př. n. l.). Přesná poloha Akkadu není známa, ale podle Sargonových nápisů se jeho říše rozkládala od Perského zálivu přes dnešní Kuvajt, Irák, Jordánsko, Sýrii, pravděpodobně Levantu a dále přes Malou Asii až po ostrov Kypr. Sargon udržoval svou říši neporušenou tím, že na politická místa v celém regionu dosazoval důvěryhodné osoby – muže i ženy. Tito úředníci byli v pozdějších babylonských textech označováni jako „občané Akkadu“ a sloužili jako guvernéři, velekněží či kněžky nebo vysoce postavení správci ve více než 65 různých městech. Jedním z těchto důvěryhodných úředníků byla jeho dcera Enheduanna (l. 2285-2250 př. n. l.), velekněžka Inanny ve městě Ur. I když Sargon pečlivě udržoval přísnou kontrolu, aniž by utlačoval lid, přesto vypukla povstání. Říše si udržela soudržnost až do svého největšího krále, Sargonova vnuka Naram-Sina (r. 2261-2224 př. n. l.), ale za jeho syna a nástupce Šar-Kali-Šarriho (r. 2223-2198 př. n. l.) upadala a nakonec asi v roce 2083 př. n. l. podlehla Gutiům.

První autor známý podle jménem

Enheduanna byla nejen velekněžka, která pomáhala udržovat říši svého otce v Sumeru, ale také vynikající básnířka a první autor známý podle jména v dějinách světa. Nejznámější jsou její tři velké hymny na bohyni Inannu: Paní velkého srdce, Povýšení Inanny a Bohyně strašlivých sil, ale napsala také 42 básní týkajících se jejích osobních pocitů na různá témata. Vědec Stephen Bertman k tomu poznamenává:

Hymny nám poskytují jména hlavních božstev, která Mezopotámci uctívali, a říkají nám, kde se nacházely jejich hlavní chrámy jsou to modlitby, které nás učí o lidství, neboť v modlitbách se setkáváme s nadějemi a obavami každodenního života smrtelníků. (172)

Její básně a hymny byly nesmírně populární a ovlivnily pozdější hymny, písně, básně a žalmy, zejména ty biblické starozákonní. Biblická Píseň písní je ovlivněna Enheduáninými verši a její díla jsou dodnes čtena a široce oceňována.

Vymyšlená literatura

Mezopotámci ovlivnili nejen pozdější vývoj posvátných liturgických textů, ale také vynalezli literaturu počínaje Eposem o Gilgamešovi (napsán asi v roce 1880), která se stala základem literárních děl. 2150-1400 př. n. l.), který slavně vypráví příběh polomytického krále Uruku Gilgameše a jeho hledání smyslu života tváří v tvář nevyhnutelné smrti. Dílo se původně předávalo ústně, až bylo zaznamenáno v písemné podobě. Před objevem Enheduanova díla byl za prvního autora známého podle jména považován babylonský písař Šin-Leqi-Unninni (působil 1300-1000 př. n. l.), který sepsal babylonskou verzi příběhu. Epos o Gilgamešovi, smyšlený příběh založený na skutečném králi, je představitelem žánru, který současní badatelé označují jako mezopotámská literatura náru, jež se poprvé objevila přibližně ve 2. tisíciletí př. n. l.. V těchto příbězích vystupovala slavná osoba (obvykle král) ve smyšleném příběhu, jehož tématem byl obvykle vztah člověka k bohům, ale mohl se týkat jakéhokoli tématu. Dvěma nejznámějšími příklady mezopotámské literatury Naru jsou vedle Gilgameše Legenda o Sargonovi – vypráví o skromném zrození Sargona Velikého a jeho vzestupu k moci – a Prokletí Agade – pojednává o Naram-Sinovi. Tyto příběhy byly v celé Mezopotámii velmi populární a ovlivnily pozdější spisovatele, dost možná i písaře, kteří sepsali biblická vyprávění o životě a službě Ježíše Krista, jež tvoří evangelia Nového zákona.

Mýty se staly biblickými vyprávěními

Zda mezopotámská literatura náru přímo ovlivnila tvorbu evangelií, je sporné – i když forma skladeb je podobná v tom, že evangelia také vystupuje ústřední postava, která byla dobře známá, umístěná do situací, které se mohly, ale nemusely skutečně stát -, ale je jisté, že mezopotámské mýty ovlivnily biblické příběhy o Pádu člověka a Velké potopě a také Knihu Jóbovu. Všechny tyto příběhy byly převzaty z mezopotámských děl Mýtus o Adapovi, Eridu Genesis, Atrahasis a Ludlul-Bel-Nimeqi, z nichž poslední pojednává o nářku dobrého člověka nad jeho neštěstím a jeho otázkách ohledně spravedlnosti bohů. Před polovinou 19. století n. l., kdy evropské a americké instituce financovaly expedice do Mezopotámie s cílem nalézt fyzické důkazy potvrzující biblická vyprávění, byla Bible považována za nejstarší knihu na světě obsahující zcela původní díla; poté byla tato díla chápána jako inspirovaná mezopotámskými díly nebo z nich převzatá.

První zákoníky

Ačkoli je dobře znám zákoník babylonského krále Chammurapiho (r. 1792-1750 př. n. l.), nebyl to první zákoník na světě a dokonce ani první v Mezopotámii. Nejstarším právním kodexem byl Urukaginův zákoník z 24. století př. n. l. a druhým byl zákoník Ur-Nammu (r. 2047-2030 př. n. l.), zakladatele třetí dynastie Ur v Sumeru, který zahájil období Ur III (2047-1750 př. n. l.). Je možné, že Ur-Nammuův zákoník ve skutečnosti sepsal jeho syn a nástupce Šulgi z Uru (r. 2029-1982 př. n. l.), ale pokud ano, s největší pravděpodobností buď vycházel ze zákoníku jeho otce, nebo byl sepsán podle otcových předpisů. Vědec Paul Kriwaczek k tomu poznamenává:

Ačkoli se nejedná o skutečný zákoník, protože zdaleka není úplný; a někteří tvrdí, že jej dokonce nezavedl Ur-Nammu, ale jeho syn Šulgi, zákoník nebo ne, ačkoli máme k dispozici pouze zlomky, stačí k tomu, aby ukázaly, že se zákony týkaly jak občanských, tak trestních záležitostí. Mezi trestními ustanoveními je uvedeno, které trestné činy by měly být hrdelní: vražda, loupež, deflorace panenské manželky jiného muže a cizoložství, pokud se ho dopustila žena. Za ostatní přestupky se ukládala pokuta ve stříbře… na rozdíl od slavnějších Chammurapiho zákonů, které vznikly asi o tři století později, s divokými ustanoveními „oko za oko, zub za zub“. (148-149)

Ur-Nammuův zákoník ovlivní pozdější Chammurapiho zákoník v tom, že jasně stanoví tresty za přestupky a legitimizuje se jako vydaný z božského zdroje. Chammurapiho zákoník byl nutně přísnější, protože vládl rozmanitějšímu obyvatelstvu, které nesdílelo stejnou teologickou vizi ohledně bohů a jejich udílení spravedlnosti.

Závěr

Výše uvedené jsou jen některé z mezopotámských přínosů světové kultuře. Byli také průkopníky kartografie, když v letech 2360-2180 př. n. l. vyvinuli mapy. Ovlivnili řeckou filozofii prostřednictvím předsokratovského filozofa Thalése z Milétu (l. cca 585 př. n. l.), který studoval v Babylonu a na základě toho, co se tam naučil, tvrdil, že voda je prvním principem existence. V Mezopotámii se také vyvinuly koncepce plánování měst a územního plánování, kde se obchodní čtvrť lišila od obytné a městské ulice byly plánovány pro snadné cestování. Asyrská říše (asi 1307-612 př. n. l.) byla do té doby největší ve starověkém světě a asyrské pojetí Boha ovlivní pozdější monoteistické vize božství.

Mezopotámie pokračovala jako rozmanitý a inovativní region až do 7. století n. l., kdy ji dobyli arabští muslimští nájezdníci, kteří poté nařídili náboženství a kulturní tradice. Stejně jako ve starověké Persii byly původní systémy víry a tradice zpočátku zakázány, ale později byly asimilovány do kultury dobyvatelů. Pro ty, kdo znají dějiny Mezopotámie, se tento region těší nejvyšší úctě jako zdroj mnoha z nejtrvalejších aspektů světové kultury.