Derealizace a depersonalizace:

Zdá se, že když se potýkáte s poruchou nálady nebo úzkostnou poruchou, děsivé věci číhají za každým rohem. Zažil jsem jich většinu a nejděsivější ze všech byly derealizace a depersonalizace. Co je to za hrůzu? No, není to tak strašidelné, jak by se mohlo zdát. Pojďme se poučit…

Dítěti bylo devět let. Dodnes si přesně pamatuje, kde byl, když ho postihla první derealizační epizoda, i její spouštěč. Věděl jen, že má běžet někam, kde to dává smysl – na záchod. Ve skutečnosti mohl sprintovat kilometry a kilometry.

Tím dítětem jsem byl já a s derealizací a depersonalizací jsem se potýkal často po mnoho let – dokud nezmizely.

Derealizace a depersonalizace (DR/DP) jsou percepčně děsivé. A čím více se o nich dozvíme a budeme je sdílet, tím menší dopad budou mít. A možná, jen možná, se zvednou a odejdou.

Před osmi lety jsem zde v Chipuru vedl třídílný seriál o DR/DP. Vzhledem k jejich škodlivé síle a nedostatku dostupných kvalitních informací jsem se rozhodl tyto tři díly shrnout do jednoho pro rychlé čtení a orientaci.

Co je to derealizace a depersonalizace?

Ano, DR i DP jsem v průběhu let zažíval často. Ale uveďme to na pravou míru. Pracuji na šedesáti čtyřech letech na této planetě a s žádnou z nich jsem se nepotýkal desítky let.

Derealizace je znepokojivý pocit nereálnosti a odtržení od vašeho bezprostředního světa. Je to, jako byste se pohybovali ve výlučné dimenzi, a když se to dostaví, začnete se nesmírně zajímat o to, co dělat a jak najít pomoc. Víte, jde o strach z toho, že jste a vypadáte, no, mimo svou mysl.

Stejně jako je derealizace problémem vnějšího vnímání, je depersonalizace stejně znepokojivým jevem vnímání sebe sama. V prváku na vysoké škole nikdy nezapomenu, jak jsem vešel do domu, který jsme si my kluci pronajali, a díval se na fotku, která nás zachycovala na jednom večírku. V zadní řadě uprostřed seděl kluk, který mi byl opravdu povědomý. Chci říct, že jsem věděl, kdo to je, ale nevěděl jsem to. Jo, byl jsem to já.

Vždycky jsem DR a DP považoval za symptomy – projevy a reakce na nejrůznější okolnosti a poruchy. DSM-5 rozeznává depersonalizační/derealizační poruchu, disociativní poruchu. Nicméně při počtu epizod, které jsem v průběhu let prodělal, je v diagnostických kritériích dost „outů“ na to, aby mě přesvědčily, že bych se pro tuto diagnózu nekvalifikoval.

Předpokládá se, že existuje až 5% celoživotní prevalence DR/DP, která v době traumatické události stoupá na 30-70 %.

Co způsobuje derealizaci a depersonalizaci?

No, pokud doufáte ve skálopevné příčiny DR/DP, štěkáte na špatný strom. Nezapomeňte, že jde o emoční/psychické situace, a my už víme, že odpovědi nepřicházejí snadno.

Všeobecně řečeno, pokud máte epizody DR nebo DP, jsou nejčastěji projevem nebo reakcí na…

• Osobnostní rysy nebo poruchy, které vytvářejí vyhýbání se a popírání obtížných situací nebo ztěžují přizpůsobení
• Těžké trauma, včetně prožití nebo svědectví události nebo zneužití. Samozřejmě v dětství je vždy na místě
• Silný stres
• Poruchy spánku, bipolarita, deprese nebo úzkost, zejména těžké nebo přetrvávající deprese a úzkosti s panickými záchvaty
• Neurologické problémy, například epilepsie, dysfunkce týlního a spánkového laloku, migrény, lehké poranění hlavy
• Vestibulární poruchy, jako je labyrintitida
• Zneužívání a odvykání drog

Mějte na paměti, že se jedná o spouštěče, chcete-li. Co se týče skutečného anatomického a fyziologického dění, na to prostě nemáme prostor – vlastně znalosti – abychom se tím zabývali.

Nyní, jako člověk, který v minulosti trpěl DR/DP, mám na příčinu epizody svůj vlastní názor. Podle mého názoru jsou DR a DP, intenzivní změny vnímání, sebeobrannou reakcí mysli na konečný vnímaný stav přetížení.

Chci říct, že se mi zdá, že když se mysl domnívá, že je megapřetížená, přepne vypínač na filtru vnímání a věří, že i sebemenší dodatečný kousek podnětu může vést k různým stupňům psychického zhroucení.

Mohl bych také navrhnout, že derealizace a depersonalizace se mohou projevit jako důsledek toho, že mysl je natolik pohlcena svým současným přetížením, že prostě nedokáže dodat přesnost vnímání v reakci na to, co přinášejí smysly.

Ano, je to mysl v mocném stavu obrany. V tomto kontextu se snaží dát si bojovou šanci roztřídit a zpracovat to, s čím již zápasí. Rozhodne se tedy potlačit smyslové zprávy proudící z bezprostřední vnitřní a vnější zkušenosti člověka.

Považuji to všechno za opravdu velmi fascinující, zvláště když uvážíte, že něco, co působí tak strašně děsivě a má potenciál způsobit tak velkou dysfunkci, může být ve skutečnosti přirozeně zamýšlený způsob, jak se mysl chrání.

Možná si mysl říká: „Mám toho tady trochu víc, než zvládnu – mohl by mi někdo pomoci, prosím?“

Možná si mysl říká: „Mám toho tady trochu víc, než zvládnu – mohl by mi někdo pomoct?“ Podle mě přiřazení osobnosti, chcete-li, mysli dodává jejím vyvolaným znepokojivým jevům trochu měkkosti a jemnosti – díky čemuž se zdají být mnohem méně katastrofické.

Dobrá, ještě jedna poznámka na závěr – od světoznámého neurologa Dr. V. S. Ramachandrana, který se DR/DP věnuje ve své knize A Brief Tour of Human Consciousness:

Ramachandran navrhuje, že uprostřed emočně prázdného a hyperaktivního stavu máme jen dvě alternativy, jak nějak vysvětlit, co se stalo: „

***Aktualizace: 12.13.20***

Jakkoli jsem zažil a napsal o derealizaci a personalizaci, nikdy jsem nebyl schopen předložit pevné příčiny. Jsem rád, že mohu oznámit, že se to změnilo. Jistě, není to řešení, ale je to významný krok správným směrem.

The Brain & Behavior Research Foundation uvádí, že výzkumný tým pod vedením doktora Karla Deisserotha identifikoval buňky a obvody ve specifické oblasti mozku, které se podílejí na vytváření disociace. Tým použil několik špičkových technik k záznamu a kontrole aktivity neuronů napříč mozkovou kůrou u myší. Zaznamenávali také nervovou aktivitu v lidském mozku u pacienta léčeného pro epilepsii, který opakovaně zažívá disociaci.

Pokusy, podrobně popsané v časopise Nature, umožnily týmu objevit charakteristický rytmus v části lidského mozku zvané PMC (posteromediální kůra), která je propojena s mnoha dalšími oblastmi a podílí se na generování vědomí. Rytmus, oscilace generovaná neurony střílejícími rychlostí 3 cykly za sekundu (3 Hz), byl pozorován pouze v této části mozkové kůry a pouze tehdy, když se u sledovaného pacienta projevily disociativní příznaky těsně před nástupem epileptického záchvatu.

Tentýž 3Hz rytmus byl pozorován v odpovídající oblasti myšího mozku u zvířat, u nichž bylo vyvoláno disociativní chování několik minut po injekci ketaminu. Pokusy na myších také umožnily týmu identifikovat specifický protein zvaný HCN1, který se podílí na mechanismu zapojeném do disociace.

Více informací z článku naleznete na stránkách Brain & Behavior Research Foundation: Vědci objevili rytmus v mozkové kůře, který se podílí na vzniku disociace.

Čas žít dál

Derealizace a depersonalizace: naprostá hrůza. Vezměte si to ode mě, já to vím. Ale stejně jako u jiných příznaků, s nimiž se může potýkat člověk trpící poruchou nálady nebo úzkostnou poruchou, platí, že čím víc se o nich dozvíme, tím větší je šance, že se dostanou do úzkých.

A z vlastní zkušenosti vám mohu říct, že se to rozhodně může stát. Chápete?“

Hej, než se rozejdeme. Pravděpodobně jste si všimli, že jsem neuvedl nic o řízení DR a DP. Pokud se podíváš na původní třídílný seriál, najdeš tam dobré informace. Včetně tohoto seriálu je zde na Chipuru pět dříve zveřejněných derealizačních/depersonalizačních dílů. Stačí zadat do vyhledávacího pole derealizace a uvidíte je všechny.

Plno dalších, odkud tento článek pochází. Prohlédněte si stovky titulů v Chipuru.