Co způsobuje opakovaná masová vymírání života? Zjistili jsme, že stáří 10 z 11 dobře zdokumentovaných epizod vymírání za posledních 260 mil. let vykazuje korelace s velmi vysokou spolehlivostí (>99,99 %) se stářím největších impaktních kráterů nebo stářím masivních kontinentálních povodňových bazaltových erupcí. Čtyři největší krátery (průměr ≥ 100 km, dopadové energie ≥ 3 × 107 Mt trinitrotoluenu ) lze spojit s rozpoznanými extinkčními událostmi v 36, 66, 145 a 215 mil. let a se stratigrafickými distálními impaktními úlomky korelujícími s těmito extinkcemi. Stáří 7 z 11 hlavních povodňových bazaltových epizod lze korelovat s událostmi vymírání v 66, 94, cca 120, 183, 201, 252 a 260 mil. let. Všech sedm souběžných událostí povodní a bazaltu a vymírání má ve stratigrafickém záznamu koincidenční vulkanogenní anomálie rtuti, což úzce spojuje vymírání s vulkanismem. Kromě toho sedm hlavních období rozsáhlé anoxie v oceánech v posledních 260 m.n.l. významně koreluje (>99,99 %) se stářím událostí povodně-bazaltu-vymírání, což podporuje příčinnou souvislost prostřednictvím oteplování klimatu vyvolaného vulkanismem. V průběhu fanerozoika (posledních 541 m.g.) je všech šest „velkých“ hromadných vymírání (≥40 % vymírání mořských rodů) korelováno se stářím povodňových bazaltových epizod a stratigraficky se souvisejícími vulkanogenními anomáliemi rtuti. Pouze v jednom případě, na konci křídy (66 mil. let), je patrná shoda „velkého“ hromadného vymírání jak s velmi velkým kráterem (Chicxulub), tak s kontinentální záplavovou bazaltovou erupcí (Dekkánské pasti).
Velmi významné korelace naznačují, že epizody vymírání jsou obvykle spojeny s vážnými environmentálními krizemi vyvolanými největšími impakty a obdobími záplavového bazaltového vulkanismu. Zdá se, že přibližně 50 % impaktů za posledních 260 mil. let se odehrálo ve shlucích, což podporuje obraz krátkých pulzů zvýšeného toku komet nebo asteroidů. Největší krátery mají tendenci spadat do těchto věkových shluků. Analýzy křížové vlnové transformace stáří impaktních kráterů a událostí vymírání ukazují společný, silný cyklus ~26 m.g., přičemž nejnovější fáze cyklu je ~12 mil. let a koreluje s menší událostí vymírání 11,6 mil. let.
Proud života plyne tak pomalu, že představivost nedokáže pochopit nesmírnost času potřebného k jeho průchodu, ale stejně jako mnoho jiných proudů nepravidelně pulzuje, zatímco plyne. Existují období zrychlení, výrazné body evoluce, které se téměř vždy shodují s nějakou velkou geologickou změnou, a shoda je tak přesná a častá, že se nelze dovolávat zákonů náhody jako vysvětlení.
-Richard Swann Lull (Organic Evolution, New York, Macmillan, 1929, s. 693)