Nízký školní prospěch a řada výzkumů, které ukazují, že k rizikovému chování dospívajících dochází nejčastěji mezi 15. a 18. hodinou, přiměly tvůrce politik zaměřit se na „nejlepší“ způsoby, jakými by mládež měla vyplnit mimoškolní čas.
Ve snaze najít řešení sledují tvůrci politik psychologické výzkumy, které zjistily, že mimoškolní aktivity, jako je hraní fotbalu, výuka hry na housle nebo dobrovolnická činnost v domovech důchodců, brání dospívajícím v experimentování se sexem, drogami a jiným rizikovým chováním a pomáhají vytvářet šťastnější, zdravější a produktivnější dospělé (viz lednový Monitor).
Problém je v tom, že neexistuje shoda na tom, co je „dobrý“ mimoškolní program.
„Různé druhy programů jsou jako různé ovoce – některé mají hodně A, jiné hodně C, zatímco jiné jsou poměrně prázdné od vitamínů,“ říká Jean Grossman, PhD, ekonom a senior viceprezident pro výzkum v Public/Private Ventures, národním think tanku, který se zaměřuje na pomoc mládeži a mladým dospělým.
Diskuse mezi výzkumnými pracovníky a tvůrci politik se vedou o tom, zda by se programy měly zaměřit na znevýhodněnou mládež nebo na všechny mladé lidi a zda by se měly soustředit výhradně na akademickou práci nebo na „obohacující aktivity“, jako je hudba, umění a sport. Politici mají tendenci podporovat akademické zaměření, protože známky jsou snadno měřitelné a národní konkurenceschopnost je hlavním zájmem. Psychologové a sociální vědci naopak zastávají rozvojový přístup: Pro ně je důležité celé dítě a doufají, že pokud budou komunity systematicky uplatňovat holističtější modely rozvoje mládeže, budou z toho plynout i akademické výhody.
A skutečně, některé vývojově založené programy pro mládež již ukazují vztah mezi účastí v programu a pozitivními školními výsledky a chováním. Nedávná souhrnná studie 15 programů rozvoje mládeže například zjistila, že ty, které mají nejvíce holistické a nejméně cílené přístupy, prospívají dětem také ve studiu, zatímco dlouhodobá studie 120 komunitních programů pro mládež podobně ukazuje školní přínosy.
Studie mladších dětí, které provedla psycholožka Wisconsinské univerzity v Madisonu, doktorka Deborah Lowe Vandellová, také zjistily, že mimoškolní „obohacující aktivity“, jako je hudba a umění, pomáhají dětem rozvíjet dovednosti, jako je soustředění, které jim mohou pomoci dosáhnout lepších výsledků ve škole (viz související článek).
Co dělá dobrý program dobrým
Nedávno vydaná politická zpráva, kterou napsaly psycholožky z Kolumbijské univerzity doktorka Jodie Rothová a doktorka Jeanne Brooks-Gunnová, dospěla k závěru, že dobré mimoškolní programy „nejlépe charakterizuje jejich přístup k mládeži jako ke zdrojům, které je třeba rozvíjet, a ne jako k problémům, které je třeba zvládat.“
Podle zprávy „Co potřebují dospívající pro zdravý vývoj? Implications for Youth Policy“ by dobré programy měly:
-
Pomáhat mladým lidem rozvíjet silné, pozitivní vztahy s dospělými.
-
Vycházet ze silných stránek mladého člověka a nezaměřovat se na jeho slabiny.
-
Zajistěte prostředí, které mladým lidem pomůže rozvíjet pozitivní vztahy s vrstevníky.
-
Dávejte mladým lidem výzvy, kterým mohou čelit.
-
Zajistěte obohacující, tvůrčí činnosti, kterých se mohou účastnit.
-
Dejte mládeži příležitosti k rozvoji vůdčích a rozhodovacích schopností.
-
Zaměřte se na vývojové potřeby mladých lidí tím, že budete podporovat samostatnost dospívajících a zároveň jim programy poskytnou vedení.
-
Zajistit všechny tyto příležitosti v dlouhodobém horizontu.
Mnoho z těchto prvků se sešlo v dlouhodobé studii komunitního výzkumníka a politologa Milbreyho McLaughlina, PhD, profesora vzdělávání a veřejné politiky Davida Jacka na Stanfordově univerzitě. McLaughlin již 12 let vede projekt nazvaný „Community Counts“, který se rozrostl na studii 120 mládežnických organizací ve 34 městech. Se svým výzkumným týmem pozorovala přibližně 800 mladých lidí a 60 z nich intenzivně sledovala.
Tým začal z perspektivy, která ztělesňuje ducha rozvoje mládeže: s dětmi samotnými.
„V průběhu komunitní práce na počátku 80. let jsem narazila na děti z opravdu náročného prostředí, kterým se dařilo docela dobře,“ vzpomíná McLaughlinová. „Navzdory hrozným šancím stále chodily do školy, nebraly drogy a měly pozitivní pocity ohledně budoucnosti.“
Když zkoumala, proč tomu tak je, ukázalo se, že si dospívající sami vybírají programy – ať už jde o YMCA, sportovní programy nebo místní taneční soubor -, které jsou strukturované, podporující a náročné.
„Tyto děti nechtěly být v místech typu ‚pojďme se jen tak poflakovat a bavit‘,“ říká McLaughlinová. Místo toho si vybíraly situace, které byly opakem těch v jejich problémových domovech a sousedstvích, místa učení, růstu, struktury a bezpečí. Bylo to, jako by si podvědomě vybírali to, co potřebovali pro své psychosociální zdraví, domnívá se.“
Jedním společným rysem mnoha programů byla tendence být „zaměřený na hodnocení“ – zaměřený na poskytování zpětné vazby dětem v různých oblastech. Mladí lidé neustále žádali dospělé účastníky programu o zpětnou vazbu ke svým výkonům a dospělí jim ji neustále poskytovali.
McLaughlinová si také všimla přítomnosti „zakotveného kurikula“ – holistického, na život orientovaného přístupu k výuce, který přesahoval rámec daného předmětu. Učitelé dětem neukazovali jen to, jak zasmečovat basketbalový míč nebo hrát divadlo. Učili je také životním dovednostem, jako je správné stolování nebo interakce s vrstevníky – v podstatě byli skvělými mentory.
Dlouhodobé sledování 60 mladých lidí ze studie ukazuje, jak dobře jim tyto programy posloužily. Ve věku 25 let se všem kromě čtyř dařilo v životě dobře, měli dobrou práci a aktivně se zapojovali do života své komunity. Mladí lidé si vedli dobře i ve studijních ukazatelích, které sami uváděli: 26 % z nich častěji než americká mládež obecně uvádělo, že se jim dostalo uznání za dobré známky, a ti, kteří programy navštěvovali často, měli více než dvojnásobnou pravděpodobnost, že takové uznání uvedou.
Studie „popírá tradiční názor na dospívající, že se nechtějí účastnit prospěšných, organizovaných aktivit, ale raději se poflakují a stávají se součástí gangů,“ domnívá se McLaughlin. „To je špatný závěr. Oni se skutečně chtějí připojit k těmto druhům organizací – jen jich není dost.“
Silné stránky modelu
Nedávná syntéza hodnocení programů pro rozvoj mládeže naznačuje, že McLaughlin může mít pravdu. Syntéza dochází k závěru, že takových programů je málo nebo jsou přinejmenším špatně hodnoceny a že nejlepší výsledky pro děti mají ty, které využívají spíše rámec rozvoje mládeže než model založený na deficitech nebo rizikovém chování.
V této studii, kterou provedli výzkumníci z Kolumbijské univerzity Roth, Brooks-Gunn, doktor Lawrence Murray a doktor William Foster, tým zkoumal charakteristiky 15 komunitních programů, které slouží mládeži. Šest z těchto patnácti programů bylo založeno na holistickém modelu rozvoje mládeže, šest bylo zaměřeno na pomoc mládeži vyhnout se specifickému problémovému chování, jako je zneužívání alkoholu nebo těhotenství mladistvých, a tři se snažily naučit mládež specifickým dovednostem, jak se vyhnout rizikovému chování, jako je asertivní trénink, plánování budoucnosti a učení, jak odolat vlivu vrstevníků.
Autoři studie zjistili, že mladí lidé zapojení do programů, které využívaly model rozvoje mládeže – včetně programů Big Brothers/Big Sisters, Quantum Opportunities Programs a Woodrock Inc.měli tendenci dosahovat pozitivnějších výsledků v širší škále oblastí než účastníci programů, které nabízely cílené nebo specifické zaměření. Mládež v širších programech vykazovala zlepšení ve studijních, sociálních a rizikových oblastech.
Naproti tomu mládež v cílenějších programech vykazovala zlepšení pouze v oblastech, které měly programy za cíl změnit. Například program v organizaci Girls, Incorporated, který učil odolnosti vůči vrstevníkům, snížil míru pití u účastníků, kteří již pili, a oddálil začátek pití u těch, kteří dříve nepili. Výsledky studie najdete v časopise Journal of Research on Adolescence (Vol. 8, No. 4, pp. 423459).
Kam dál?
Teď, když psychologie poskytla některé důkazy o tom, co by mohlo fungovat mezi programy rozvoje mládeže, „potřebujeme vědět, zda je zabalíme do programů, zda do nich děti přijdou a zda tyto programy skutečně něco změní,“ říká Grossman z Public/Private Ventures.
Naštěstí je oblast rozvoje mládeže plná nadšených výzkumníků připravených to zjistit. Probíhá mnoho rozsáhlých hodnocení inovativních programů, včetně komunitních vzdělávacích center 21. století amerického ministerstva školství, Wallace Readers‘ Digest’s Extended Service Schools, The After-School Corporation a programů Beacons.
Kromě toho panel Národní rady pro výzkum, jehož členkou je významná výzkumnice dospívajících Jacquelynne Ecclesová, PhD, aktualizuje stav komunitních programů pro mládež a letos na jaře vydá zprávu. Aby panel shromáždil dostatek kvalitních studií, které by mohl prozkoumat, musel hodně čerpat z literatury o prevenci mládeže, říká Ecclesová, která je vysokoškolskou profesorkou psychologie, pedagogiky a ženských studií Wilberta McKeachieho na Michiganské univerzitě.
Všechno toto společné úsilí začíná poukazovat na možné výhody programů, které mohou pomoci mladým lidem využít jejich potenciál, poznamenává Grossmanová.
„Žijeme ve společnosti, která věří, že lidé by měli být ponecháni sami sobě, aby šli svou vlastní cestou bez pomoci ‚programů‘,“ říká. „Problémem dospívajících je však to, že ještě nenašli svou cestu.“
Dobré mimoškolní programy jim podle ní mohou pomoci najít tuto cestu ve větším rozsahu, než je pouhé učení.
Tori DeAngelisová je spisovatelka z města Syracuse ve státě New York.