Clay Walker vzal do pravé ruky trsátko a začal brnkat na kytaru, když se v zákulisí rozcvičoval na svůj koncert. Trsátko spadlo na zem. Znovu ho sebral a pokusil se hrát. Opět mu vypadlo z ruky. „Trsátko mi vypadlo pokaždé, když jsem chtěl zabrnkat,“ vzpomíná. „Nemohl jsem ho držet dvěma prsty, protože jsem ho necítil.“
Zmatený a znepokojený Walker přesto toho večera vystoupil na pódium, aby pobavil tisíce fanoušků – brnkal na kytaru prsty, nikoli trsátkem, a snažil se neupadnout jako několikrát předtím při basketbalovém zápase se svou kapelou. „Na pódiu jsem velmi aktivní, hodně se hýbu, tančím, bavím se,“ říká. „Ale ten večer v Seattle Dome jsem mohl jen stát na místě. Bál jsem se, že když udělám krok, spadnu.“
Tenkrát bylo Walkerovi pouhých 26 let a byl na vrcholu světa i countryových žebříčků. Měl tříměsíční dceru. Měl milující manželku. Měl stoupající kariéru pěvecké senzace. Měl všechno.
Měl také necitlivost, dvojité vidění, slabost na pravé straně těla – a zhoršující se příznaky. „Přišel jsem domů a křeče v obličeji začaly od temene hlavy až po spodní část brady a trvaly osm týdnů, 24 hodin denně,“ vzpomíná. „Tak moc jsem si protíral oči, až se mi na nich udělaly puchýře. Na pravé oko jsem neviděl, jak se puchýře zvětšovaly. Moje žena nakonec zavolala neurochirurgovi a objednala mě k němu. Zeptal jsem se: „Proč?“ Odpověděla: „Protože s tebou něco není v pořádku. Tyhle křeče se opakují i uprostřed noci a já se obávám, že bys mohl mít nádor.“
Nebyl to nádor – byla to roztroušená skleróza (RS). „Nevěděl jsem, co je to RS,“ říká. „Myslel jsem si, že je to horší, než to bylo. Slyšet slova: „Máte roztroušenou sklerózu,“ je jako kdyby vám někdo řekl: „Máte rakovinu.““
A co hůř: neurochirurg, který nebyl neurolog ani specialista na roztroušenou sklerózu, mu řekl, že do osmi let zemře.
Deset let po tomto „rozsudku smrti“ je Clay Walker stále silný jako jeden z hlavních hvězd country hudby.
Má 11 platinových desek. Na svém kontě má 11 singlů číslo jedna. Od roku 1993 chrlí ročně jedno CD s hitem a prodal více než osm milionů alb. A 200 večerů ročně předvádí svou dynamickou pódiovou show, hraje pro vyprodané davy, které přesahují 60 000 diváků, a umisťuje se v první desítce nejúspěšnějších countryových kapel v tržbách z prodeje.
Při všech svých úspěších se však hudební kariérou v den, kdy mu byla diagnostikována, téměř nezabýval.
„Jediná moje negativní reakce, když jsem zjistil, že mám roztroušenou sklerózu, byla, že možná nebudu moci dovést svou dceru k oltáři,“ říká Walker, který má nyní dvě malé dcery, které ho inspirují. „To, že jsem toho schopen, je pro mě velmi důležité. Myslím na to docela často a je to můj cíl.“
Při zahřívání před dalším koncertem o deset let později, tentokrát na galavečeru Americké neurologické nadace v roce 2005, Walker ochotně hovoří o nemoci, která je v jeho životě vždy jen mimo scénu. „Vážím si každého vystoupení víc než dřív,“ říká, „protože vím, že by mi to všechno mohlo být odebráno.“
Při přípravě na pódium v Miami se zpod svého černého kovbojského klobouku lehce usmívá, protože od jeho posledního záchvatu RS uplynulo plných pět let a tisíc koncertů. Stále má slabost v pravé noze, ale ta je patrná jen neurologům a jen po extrémním cvičení a únavě.
Jeho stresující kariéra – psaní písní, nahrávání, turné, vystupování – by zřejmě zvyšovala riziko častých záchvatů RS. A skutečně jeho míra stresu nebyla nikdy vyšší než v době, kdy mu byla diagnostikována relaps-remitentní RS, tedy forma onemocnění s nepředvídatelnými relapsy, během nichž se objevují nové příznaky nebo se zhoršují ty stávající. „Byl to nejstresovější týden mého života,“ říká. „V mé rodině došlo k tragédiím. Můj švagr zahynul při brutální nehodě na motorce. Dělo se toho hodně, bylo to náročné na kariéru. Pořádně jsem nespal ani nejedl a moje tělo bylo jako kus kůže z bot. Byl jsem prostě vyčerpaný. Ve svých 26 letech jsem si připadal jako padesátník. Když se na to dívám zpětně, jsem si jistý, že stres roztroušenou sklerózu vyvolal.“
Nyní, ve svých 36 letech, tvrdě pracuje na zvládání stresu, což mu pomáhá zvládat roztroušenou sklerózu. „Už se nepotím kvůli maličkostem,“ říká. „Stačí hodně, aby to otřáslo mým světem, a když cítím, že mě to opravdu stresuje, dokážu vypnout. Je to sebekázeň, kterou se naučíte díky tomu, že to máte. Jakmile víte, že máte svůj život, na ničem jiném už nezáleží. Teď se sama sebe ptám: „Je tohle situace, kdy jde o život?“. A pokud ne, tak to zvládnu. Roztroušená skleróza mě zpomalila, ale moje kariéra raketově stoupá. Zpomalilo mě to, abych si mohl všímat věcí.“
Nejdůležitější z nich je samozřejmě jeho manželka Lori a jejich dvě dcery. Rodina ho inspiruje k léčbě nemoci pomocí léků, zdravé stravy a aktivního životního stylu, který sahá od jízdy na koni až po běhání po pláži s dcerami. Považuje to za „zodpovědnost“, protože by „ubližovalo vašim blízkým, kdybyste věděli, že neděláte všechno, co můžete“. A tak nejenže si „hvězda s fobií z jehel“ denně píchne injekci glatiramer acetátu (Copaxone), ale jeho manželka a dcery mu injekci skutečně píchnou.
Před třemi lety Walker svůj soukromý boj proměnil ve veřejný boj proti nemoci a založil nadaci s názvem „Kapela proti RS“. Jejím posláním je zvyšovat povědomí o RS a získávat peníze na výzkum a programy. „RS byla největším požehnáním mého života,“ říká. „Dala mi skutečný smysl – šanci dávat lidem naději.“
Stejný druh naděje a pomoci, který potřeboval po stanovení své diagnózy v roce 1996. „Někdo mi přinesl literaturu o roztroušené skleróze a popis byl strašný,“ vzpomíná. „Po přečtení všech těch vysilujících příznaků a toho, co mě s touto chronickou nemocí čeká, jsem si pomyslel: ‚Panebože‘. Proto je tak důležité vyhledat neurologa, který je specialistou na RS.“
Od doby, kdy mu byla RS diagnostikována, prodělal už jen jeden záchvat RS. Ten proběhl před pěti lety, kdy pocítil větší slabost v pravé noze než obvykle a následné vyšetření magnetickou rezonancí (MRI) odhalilo světlé skvrny označující mozkové léze spojené s progresí RS. A nezabránilo mu to v tom, aby dál vedl svůj život a kariéru bez ztráty kytičky.
„Moje pravá ruka, která neudržela trsátko na kytaru nebo rybářský prut a naviják, zesílila víc než levá ruka – a já jsem levák!“ říká s úsměvem. „Usmíval jsem se pak ještě dlouho. Říká se, že člověk nemůže znovu nabýt sílu, a přesto se mi to podařilo.“
Walker se cítí „požehnaný, že je i nadále tak zdravý“. A někdy se skutečně „cítí provinile, protože vím, že ne každý s diagnózou RS má takové štěstí.“
„Nejvíce obdivuji lidi, kteří jsou touto nemocí nejvíce oslabeni a kteří si stále přejí a doufají, že najdeme lék,“ říká. „K překonání této nemoci je zapotřebí hodně. Nemyslím si, že zvítězit nad ní znamená vyléčit ji – myslím, že to znamená nenechat se jí zlomit na duchu. Duch je to, co nás drží nad vodou, a myslím, že duch je to, co potřebujeme, abychom na to našli lék.“
Zní to jako inspirace pro další text Claye Walkera.