Cítíte se zranitelní? Žádný problém – stačí se rozčílit

Zdroj: Zdroj: Free Stock Photo/Public Domain

Pokud existuje okamžitý „lék“ na pocit smutku, úzkosti nebo jiné zranitelnosti, nic se k tomu nehodí tak jako hněv. Tato ohnivá emoce – způsobující současné vylučování adrenalinu a noradrenalinu – vás posiluje pro boj (i když obvykle slovní, nikoli fyzický) a také vás umrtvuje od zraňujících pocitů, které ji vyvolaly.

Pokud jste nikdy nezkoumali psychologický a chemický rozměr této mocné bojové reakce – nebo co se pro vás energeticky snaží udělat – zamyslete se nad tím, jak vám hněv umožňuje:

• Bránit se kritice druhého (tj. bránit se proti němu), tím, že jeho negativní úsudek o vás silou obrátíte zpět proti němu – protože, jakkoli nevědomě, jeho nepříznivé hodnocení jste prožívali jako ohrožení svého pocitu osobní kompetence nebo přiměřenosti, který nemusel být na začátku příliš stabilní);
• kategoricky znevěrohodnit názor druhého (což v rozporu s vaším vlastním názorem mohlo hrát na strunu starých, nepříjemných pocitů nejistoty a pochybností o sobě samém);
• prosadit svou moc ve vztahu (která byla tímto skutečným – nebo domnělým – protivníkem ohrožena, popřena nebo znevážena);
• Přesunout obvinění nebo vinu, kterou ve vás vyvolali, rázně zpět na ně (nejčastěji na manžela, dítě nebo rodiče – s nimiž se, zejména jako dospělý člověk, můžete cítit ve větší svobodě „vyjet“ než s přáteli nebo spolupracovníky);
• Samostatně dojít k závěru, že jste oběť (což vás zbavuje jakékoli odpovědnosti za konflikt, který váš hněv mezi vámi a druhou osobou vyvolal);
• protestovat proti tomu, že ti druhý dává pocítit, že si tě nevšímá, znehodnocuje, znevažuje, nedůvěřuje ti nebo tě odmítá (protože bez takto zapařeného nesouhlasu by ses mohl obávat, že když se mu nepostavíš na odpor, souhlasíš s jeho zjevným „projevem“ nadřazenosti nad tebou);
• trestat domnělého pachatele za to, že vynesl na povrch příliš blízko pohřbené pochybnosti o tobě samém (i zde se vyhýbáš vnitřním, nepříjemným pocitům tím, že je transformuješ do vnějšího konfliktu);
• Zastrašovat je v nátlakové snaze přimět je, aby ustoupili – nebo se stáhli – ze svého spouštěcího chování (kterému chybí síla ega přiznat, že pro vás bylo emocionálně bolestivé);
• Paradoxně „uklidňovat“ sám sebe, když prožíváte, že na vás druhá osoba útočí (a zatím nevíte, jak jinak se uklidnit); a nakonec, na nejhlubší úrovni, svůj hněv:
• Blokuje nejen emocionální zranění, ale i fyzickou a duševní bolest (která ve vás předtím, než se hněv „milosrdně“ ozval, začala – tísnivě – rezonovat).

Není tedy zřejmé, že než se ve vás vzedmul odvetný hněv, něčí (interpretovaný) „úder“ či „rána“ na vás tvrdě dopadla? Nebo jsi měl pocit, že se k tomu chystá? A právě proto jsem dlouho chápal hněv jako něco, co ve skutečnosti vůbec není proaktivní, ale reaktivní. Ve chvíli, kdy se kvůli někomu cítíte zranitelní, cítíte nutkání vzít proti němu zbraň. Neboť to byli oni, kdo vás, byť náhodou, přiměli k tomu, abyste zažili tento znepokojivý, destabilizující pocit.

Zdroj: Pexels/Free Stock Photo

Hněv se pro mnoho lidí stává pevně zakořeněným návykem – téměř automatickým způsobem, jak se posílit, protože tak účinně odvrací domnělé hrozby pro jejich blaho nebo sebeobraz. A tento zastřešující obranný mechanismus se snadno rozšíří na zuřivý vztek na neživé předměty (a vyděsí všechny v okolí) – například na voskovanou krabici mléka, která jim vyklouzne z mokrých rukou a rozstříkne se po podlaze v kuchyni. A to je jen jediný příklad toho, jak se nespokojenost se sebou samým může (během nanosekundy) přenést na něco, co je nyní identifikováno (nebo personifikováno) jako protivník.

Nejjednodušší způsob, jak vysvětlit mnohočetné ochranné funkce hněvu (jak jsou vymezeny výše), je popsat ho jako jedinou negativní emoci, která postrádá jakoukoli zranitelnost. Alespoň ne, jak bych měl dodat, v daném okamžiku. A nepochybně to vysvětluje, proč je tak svůdný a proč se k němu tak často upínáme v situacích, kdy je ohrožen náš pocit hrdosti, kompetence, respektu, inteligence nebo atraktivity. Vyhýbáme se totiž tvrdému míči ohrožujícímu naše ego tím, že ho zuřivě vrháme zpět na domnělého útočníka.

A to se zdá být převažující funkcí hněvu, který je vlastně sekundární emocí, vznikající na koleně, aby nás chránila před takovými primárními emocemi, jako jsou rozpaky, strach, stud, vina, deprese nebo smutek. Ironií je, že když se rozzlobíme, nebojujeme s někým nebo něčím jiným: ve skutečnosti bojujeme sami se sebou v tom smyslu, že silou zatlačujeme zpět znepokojivé pocity, které vnější síla přivedla příliš blízko k našemu křehkému citovému povrchu.

Ale bohužel musíme také zkoumat značné vedlejší škody, které náš hněv, jakmile si na něj zvykneme, způsobuje našim vztahům. Náš hněv nám může připadat obranný, ale druzí na něj téměř jistě budou reagovat jako na útočný. Naše rozčilování pokaždé, když hrozí, že si uvědomíme negativnější emoci, která nás přemůže nebo podkope to, jak potřebujeme vidět sami sebe, může druhé vážně zranit nebo vyděsit. Nebo je vést k tomu, že se nám budou vyhýbat. A časem může způsobit velké – a někdy i nenapravitelné – škody našim nejbližším vazbám.

Takže nakonec je tento nyní „obvyklý“ hněv odsouzen k tomu, aby se obrátil proti nám. Tím, že se nepostavíme nedostatkům ve svém sebepojetí – kterým jsme se nikdy dostatečně nevěnovali a nenašli způsob, jak je vyléčit – způsobujeme bolest druhým. Stručně řečeno, náš hněv nás sabotuje. Znemožňuje nám přijímat od druhých lásku, podporu, péči a soucit, které zoufale potřebujeme. V důsledku toho, že tak agresivně bráníme své utrápené ego před domnělými hrozbami druhých, pravděpodobně nakonec pocítíme větší stud, úzkost, depresi nebo opuštěnost než dříve.

Pokud tedy vidíte dynamiku svého vlastního hněvu v některých (většině?!) těchto charakteristik, jste nyní připraveni s tím něco udělat?“

Poznámka: O hněvu jsem napsal více než 15 článků, a to nejen o různých důsledcích této bouřlivé emoce, ale i o tom, jak ovlivňuje blízké vztahy, zejména manželství. Zde je několik vybraných, které nejen doplňují tento příspěvek, ale obsahují i konkrétní nápady, jak se s hněvem – respektive s problémy, které jsou jeho základem – lépe vyrovnat.

„Co může skrývat váš hněv“,

„Hněv – jak přenášíme pocity viny, bolesti a strachu“,

„Nenechte svůj hněv „dozrát“ v hořkost“,

„Paradox hněvu: Síla, nebo slabost?,“

.