Když nějaká událost změní běh života celé generace, mají oficiální zprávy obvykle největší šanci, že se zachovají jako historické záznamy: přepisy projevů hlav států, fotografie na titulních stranách novin, v případě války, katastrofy nebo pandemie konečné počty mrtvých. Co se často ztratí historii, je to, jak daný okamžik ovlivní sociální a emocionální život obyčejných lidí, kteří ho přežili.
V zájmu pomoci vytvořit solidní a komplexní historický záznam bych tedy pro potomstvo rád poznamenal, že pandemie koronaviru v roce 2020 byla obdobím, během něhož se desítky lidí v karanténě nebo v sebeizolaci znovu setkaly se svými bývalými.
Život v karanténě byl náročný téměř pro každého. Mnozí lidé jsou díky sociálně-distančním praktikám neustále osamělí a hledají nové způsoby, jak se spojit, a nové lidi, s nimiž by se mohli spojit. Mezitím, a možná v souvislosti s tím, se po celém světě „vynořují“ bývalí partneři, kteří po týdnech, měsících nebo dokonce letech rádiového ticha posílají svým někdejším partnerům textové zprávy nebo DM na Instagram či e-maily. Někteří z nich zřejmě bojují s nudou, osamělostí nebo rostoucím vědomím vlastní smrtelnosti; jiní se zdají vycházet z opravdové péče. Za normálních okolností jsou pravidla pro navázání kontaktu s bývalým partnerem nevyslovená, ale známá: Nedělejte to, pokud nechcete vypadat zoufale nebo příliš nadrženě. Zdá se však, že za mimořádných okolností byla pozastavena.
Přečtěte si: Jak pandemie chřipky v roce 1918 nabourala společenská pouta
Melissa McDowellová, 43letá lifestylová bloggerka a pedagožka z Atlanty, se za tu dobu, co je doma, ozvala dvěma svým bývalým. Jeden z nich, s nímž podle McDowellové naposledy mluvila, když se asi před půl rokem rozešli, jí napsal: „Ahoj, cizinče“. Ten koketní podtón ji obzvlášť rozčiloval. „Už jsem zažila situace, kdy jsme se rozešli a oni se mi pak po měsících nebo letech třeba ozvali… aby zjistili, jestli mi třeba nechybí nebo tak něco,“ řekla mi McDowellová. V tomto případě má ale podezření, že motivací jejího ex byla přinejmenším částečně Nudím se. Začnu procházet své kontakty.
Další příběhy
Fatima Tareenová, devatenáctiletá studentka vysoké školy v Pákistánu, se také nedávno probudila s textovými zprávami od dvou bývalých, se kterými už měsíce nemluvila a kteří jí oba sdělili, že jim chybí. S jedním z nich sice občas mluví, ale tentokrát byly jeho zprávy „spíše zoufalým pokusem dát se znovu dohromady“, napsala mi v e-mailu. Tareen přemýšlela, jestli tento impuls nemá kořeny v tom, že její bývalý je najednou izolovaný doma s rodinou a přes den nemá moc co na práci. „Většina z nás zažívá extrémní druh samoty a není zvyklá mít tolik času na přemýšlení o svém životě,“ řekla. Navíc „málokdy předtím jsme trávili tolik času se svými rodinami, což by mohlo být velmi obtížné“. (Tareenová poznamenala, že také pocítila nutkání oslovit lidi v naději, že otupí svou vlastní osamělost. Nakonec neposílala zprávy svým bývalým, ale několika lidem, ke kterým něco cítila)
Přečtěte si: Gwendolyn Seidmanová, docentka psychologie na Albright College, se domnívá, že se lidé ozývají svým bývalým právě z důvodů, které uvádějí McDowell a Tareenová – totiž z nebývalé míry nudy a osamělosti. Seidmanová má také několik vlastních teorií. Podle jejích anekdotických zkušeností se zdá, že od doby, kdy vstoupily v platnost protokoly o distancování se od sociálních sítí, lidé zveřejňují i konzumují větší množství obsahu na sociálních sítích. (Facebook na svém blogu koncem března zveřejnil, že v aplikacích WhatsApp, Instagram a Facebook společnost zaznamenává „nové rekordy v používání téměř každý den“ a že počet zpráv mezi uživateli vzrostl o 50 %.) Takže i kdybyste na někoho ze své romantické minulosti dosud nemysleli, může se tak stát poté, co strávíte pár minut na Instagramu.
Seidman také poznamenal, že lidská kolektivní chuť na romantické nebo sexuální interakce během karantény nikam nezmizela, ale naše schopnost seznámit se s kýmkoli novým ano. Dostat se na drink, kávu nebo večeři s protějškem z Tinderu se stalo obtížné, ne-li nemožné (nemluvě o tom, že v některých regionech a městech je to nezákonné). Navíc, jak mi řekl Seidman, „přicházíme o některé další možnosti, jak navázat takový romantický kontakt. Možná se vám zalíbil některý z vašich spolupracovníků a napadlo vás, že by z toho mohlo něco být, nebo někdo z vaší třídy biologie. Ale teď to bude mnohem těžší k něčemu takovému.“
Také je to jedinečně špatný okamžik, kdy je člověk odříznutý od mezilidských kontaktů. V době nebezpečí a strachu, kdy jsou lidé akutněji konfrontováni s vlastní smrtelností, hledají intenzivněji smysl života, poznamenal Seidman; to znamená, že mnohem více přemýšlejí o své rodině, práci, náboženském přesvědčení a intimních vztazích. To může vést některé lidi k tomu, že se obrátí na svého bývalého partnera v naději, že se s ním znovu setkají, vyzpovídají se mu ze svých přetrvávajících citů, vyjasní si vztahy, uvedou věci na pravou míru nebo se mu omluví. „Pokud přehodnocujete svůj život,“ řekl Seidman, „je to určitě místo, kam si myslím, že by se spousta lidí vydala.“
Kromě toho, že lidé chtějí oslovit své bývalé, stres z globální pandemie k tomu dává každému záminku. Pětadvacetiletá Ali Salcedo ještě před několika týdny nemluvila se svým bývalým přítelem od jejich rozchodu loni v létě. Byl to těžký rozchod, řekla mi Salcedo, a tak si s bývalým vzali od sebe čas, aby se uzdravili. Koncem března však byla Salcedová připravena znovu navázat komunikaci. Nebyla si jistá, jak by její bývalý reagoval, kdyby se ho z ničeho nic zeptala, jak se daří jeho rodině, a tak začala otázkou týkající se práce, jak jeho pobočka společnosti, pro kterou oba pracují, řeší problém související s koronavirem.
Přečtěte si: „Zpočátku jsem tak trochu čekala, že to skončí ve slepé uličce,“ řekla Salcedo. Ale když odpověděl, „byl vlastně velmi hovorný. Odpovídal mi promyšleně a věcně“. Dále se vzájemně informovali o svých rodinách, o práci obecně, dokonce i o motoristickém sportu, který je jejich společným koníčkem. Protokoly o koronaviru poskytly Salcedové příležitost podat svému bývalému jakousi olivovou ratolest, aniž by to působilo nuceně nebo flirtovně, a Salcedová mi řekla, že v několika následujících dnech si s přestávkami psali dál.
Seidman souhlasil, že oslovit bývalého a zeptat se ho s opravdovou upřímností, jak se mu daří, se zdá být v tuto konkrétní chvíli vhodnější než v běžném období. Za normálních okolností „to vypadá poněkud podezřele“, řekla. „Ale kvůli tomu, co se děje, má každý pocit, že by měl lidi kontrolovat.“ Seidmanová dodala, že v roce 2001 žila v New Yorku a ve dnech po 11. září jí volala řada postav z minulosti, jen aby se zeptala, zda je v pořádku. Těžko říct, zda jim šlo skutečně jen o tohle, dodala, ale tragédie poskytla úctyhodný důvod k tomu, aby se znovu ozvaly.
Když jsem mluvil s Andrewem Heflichem z Chandleru v Arizoně, doufal, že právě tak si jeho bývalé vykládají zprávy, které poslal na začátku tohoto měsíce. Heflich, který má tři děti a je asi dva roky rozvedený, se už několik týdnů izoloval sám od sebe a se smíchem mi řekl, že ten večer „to možná trochu přehnal s pitím“. Proto napsal třem ženám, s nimiž od rozvodu chodil, zprávu, kterou parafrázoval: „Ahoj, jen jsem se chtěl podívat, jak to jde, jak to zvládáš.“
Heflich si byl při rozhovoru s ním dobře vědom toho, že opít se a napsat si s bývalou (nebo bývalými) se obecně neschvaluje, protože v normální době by to mohlo naznačovat, že si chcete zařídit nějakou, řekněme, krátkodobou zábavu. Ale Heflich mi řekl, že se jen chtěl ujistit, že ženy, které byly ještě docela nedávno důležitými postavami jeho života, jsou v pořádku. „Většinou všechny mé vztahy dopadly dobře,“ řekl. „Takže to není tak, že bychom spolu nemluvili .“ Žena, s níž chodil naposledy, po počáteční odpovědi „Nový telefon, kdo je to?“ poslala přátelskou odpověď, jakmile si to ujasnil – a brzy se bavili o domácí zmrzlině a receptech na sušenky. Podle Heflicha si povídali solidních dvacet minut.
Pandemie koronaviru v roce 2020 byla obdobím, kdy se uvolnila určitá společenská pravidla (viz: žádné tepláky během pracovního dne) a kdy vznikaly překvapivé koalice a komunity, které naplňovaly potřeby, jež nikdy předtím neexistovaly (viz: studenti medicíny hlídající děti zaměstnanců nemocnic). Možná tedy není překvapivé, že se někteří lidé rozhodli, že je v pořádku psát si se svými bývalými v době, kdy se cítíte odříznuti od světa víc než kdykoli předtím; koneckonců můžete tvrdit, že chatování s bývalými, abyste si ukrátili čas v karanténě, představuje jakousi nepravděpodobnou koalici proti ochromující osamělosti. To ale neznamená, že každá přátelská zpráva bude nadšeně přijata. Jak řekl McDowell, který byl příjemcem zprávy „Ahoj, cizinče“: „Pravděpodobně bych si svého bývalého vůbec nevšímal, ať už by říkal cokoli.“
Související podcast
Poslechněte si Ashley Fettersovou, jak o tomto příběhu diskutuje v jedné z epizod pořadu Social Distance, průvodce touto pandemií na serveru The Atlantic:
Předplaťte si Social Distance na Apple Podcasts nebo Spotify (Jak poslouchat)
.