Aerofoil je termín používaný pro označení tvaru průřezu objektu, který při pohybu v tekutině, například ve vzduchu, vytváří aerodynamickou sílu. Aerofoily se používají v letadlech jako křídla, která vytvářejí vztlak, nebo jako listy vrtule, které vytvářejí tah. Obě tyto síly působí kolmo na proudění vzduchu. Odpor je důsledkem výroby vztlaku/tlaku a působí rovnoběžně s prouděním vzduchu.
Dalšími aerodynamickými plochami jsou ocasní plochy, ploutve, křídla a rotorové listy vrtulníků. Řídicí plochy (např. křidélka, výškovky a kormidla) jsou tvarovány tak, aby přispívaly k celkové aerodynamické části křídla nebo empennage (Skybrary, 2011).
Pro popis aerodynamických ploch se používá několik termínů (Dynamic Flight, 2002).
- Náběžná hrana = Přední hrana aerodynamického krytu
- Odtoková hrana = Zadní hrana aerodynamického krytu
- Kord = Čára spojující náběžnou a odtokovou hranu. Označuje délku aerodynamického krytu
- Čára středního náklonu = Čára vedená v polovině vzdálenosti mezi horní a dolní plochou aerodynamického krytu. Označuje míru zakřivení křídla
- Bod maximální tloušťky = nejtlustší část křídla vyjádřená v procentech kmene
Změnou každé z výše uvedených vlastností aerodynamického křídla může konstruktér upravit výkon křídla tak, aby bylo vhodné pro svůj konkrétní úkol. Například práškovací letadlo může mít tlusté křídlo s velkým náklonem, které při nízké rychlosti vytváří velké množství vztlaku. Alternativně by proudové letadlo mohlo mít tenké křídlo s minimálním náklonem, které mu umožní letět vysokou rychlostí.
Jak to funguje
Základní princip aerodynamického křídla popisuje bernoullisova věta. Ten v podstatě říká, že celkový tlak se rovná statickému tlaku (v důsledku hmotnosti vzduchu nad ním) plus dynamickému tlaku (v důsledku pohybu vzduchu).
Vzduch, který se pohybuje nad horním povrchem aerodynamického krytu, se musí pohybovat rychleji, a tím získává dynamický tlak. Následná ztráta statického tlaku vytváří rozdíl tlaků mezi horním a dolním povrchem, který se nazývá vztlak a působí proti hmotnosti letadla (nebo tah, který působí proti odporu vzduchu).
Při zvětšování úhlu náběhu (úhel mezi přímkou tětivy a relativním prouděním vzduchu) se vytváří větší vztlak. Jakmile je dosaženo kritického úhlu náběhu (obvykle kolem 14 stupňů), aerodynamický kryt se zastaví.
.