Apoštol Pavel

Pavel byl následovník Ježíše Krista, který se proslavil tím, že konvertoval ke křesťanství na cestě do Damašku poté, co pronásledoval samotné stoupence společenství, k němuž se připojil. Jak však uvidíme, Pavla je lépe označit za jednoho ze zakladatelů tohoto náboženství než za konvertitu k němu. Vědci Pavlovi připisují sedm knih Nového zákona; byl vlivným učitelem a misionářem ve velké části Malé Asie a dnešního Řecka.

Zakladatel křesťanství

V posledním století začali vědci Pavla oceňovat jako skutečného zakladatele náboženského hnutí, které se stalo křesťanstvím. Pavel byl diasporní Žid, člen strany farizeů, který zažil zjevení vzkříšeného Ježíše. Po tomto zážitku cestoval po celé východořímské říši a šířil „dobrou zprávu“, že Ježíš se brzy vrátí z nebe a nastolí Boží vládu („království“). Pavel nezakládal nové náboženství; věřil, že jeho generace je poslední před koncem času, kdy se tento věk promění. Nicméně jak čas plynul a Ježíš se nevracel, církevní otcové druhého století se obraceli k Pavlovým spisům, aby potvrdili to, co nakonec mělo být vytvořením křesťanského dogmatu. Pavla tak lze považovat za zakladatele křesťanství jako samostatného náboženství odděleného od judaismu.

V křesťanské tradici je znám jako Pavel z Tarsu, protože právě zde se podle Lukáše narodil (Sk 9,11). Tarsus se v té době nacházel v provincii Kilikie, dnešním Turecku. Sám Pavel však uvádí, že pocházel z oblasti Damašku, který se nacházel v Sýrii (viz list Galatským). Lukáš uvedl mnoho standardních prvků z Pavlova života, ale většina z nich stojí v příkrém rozporu s tím, co Pavel sám prozrazuje ve svých dopisech. Lukáš například tvrdí, že Pavel vyrůstal v Jeruzalémě, studoval u nohou mnoha lidí, kteří byli považováni za první rabíny normativního judaismu, a nakonec se stal členem rady neboli sanhedrinu. Pavel sám říká, že Jeruzalém navštívil pouze dvakrát, a i tehdy jeho pobyt trval jen několik dní. Co si s takovými rozpory počít?“

Na jedné straně je u Lukáše zcela zřejmé, že Pavla představuje jako člověka, který se ochotně podřizuje jakémukoli diktátu z Jeruzaléma a neustále se s nimi radí, jak má vést svou „misii“. Na druhé straně má Pavel také svou agendu, když tvrdí, že mu nikdo z lidí neřekl, co má dělat, ale že to byl vzkříšený Kristus, kdo mu dal plán hry (viz Galatským), a proto neustále odmítá jakýkoli vliv Jeruzaléma na svou celkovou činnost. V konečném důsledku je z hlediska historičnosti, pokud jde o Pavlovu motivaci i jeho skutečnou činnost, obvykle lepší řídit se Pavlovými dopisy než Lukášovou verzí.

Pavlova díla

V Novém zákoně máme 14 dopisů tradičně připisovaných Pavlovi, ale vědecký konsenzus nyní tvrdí, že z těchto 14 dopisů jich sedm skutečně napsal Pavel:

• 1 Tesalonickým
• Galatským
• Filemónovi
• Filipským
• 1 &2 Korintským
• Římanům

Ostatní s největší pravděpodobností napsal Pavlův žák, který použil jeho jméno, aby nesl autoritu. Tyto dopisy chápeme jako příležitostné, což znamená, že nikdy nebyly zamýšleny jako systematická teologie nebo jako pojednání o křesťanství. Jinými slovy, dopisy jsou reakcí na konkrétní problémy a okolnosti, které se vyskytly v různých společenstvích. Nebyly napsány jako univerzální diktát, který by sloužil jako křesťanská ideologie, ale teprve časem nabyly na důležitosti a významu.

Pavlovo obrácení

Pavel byl farizeus a tvrdí, že pokud jde o „Zákon“, byl horlivější a věděl o něm více než kdokoli jiný. V jeho listech se většinou jednalo o Mojžíšův zákon. Pocházel z kmene Benjamín (a tak mohl Lukáš použít dřívější jméno Saul, poměrně slavné benjamínské jméno; změny jmen často provázejí změnu pohledu na novou osobu – z Abrama se stal Abraham, z Jákoba Izrael, ze Šimona Petr atd. Oslepnutí na cestě do Damašku se stalo metaforou náhlého osvícení a obrácení.

„Obrácení“ však není nejpřesnější termín, který by se na něj dal použít. Konverze předpokládá změnu z jednoho druhu víry na jiný. S tímto pojmem aplikovaným na Pavla jsou dva problémy:

• v té době v podstatě neexistovalo žádné křesťanské náboženství, na které by mohl konvertovat
• Pavel sám je nejednoznačný, pokud jde o pochopení toho, za co by se považoval.

Když říká: „Když jsem byl mezi pohany, jednal jsem jako pohan, a když jsem byl mezi Židy, jednal jsem jako Žid; byl jsem všechno všem,“ nepomáhá nám to tuto otázku vyřešit. Když mluvíme o tom, co se Pavlovi stalo, je asi lepší říci, že byl povolán Bohem v tradici povolání proroků starého Izraele.

V listu Galaťanům Pavel říká, že dostal vidění vzkříšeného Ježíše, který ho pověřil, aby byl apoštolem pohanů. To bylo pro Pavla klíčové z hlediska jeho autority. Všichni věděli, že nikdy nepatřil do užšího kruhu, takže směrnice přímo od Ježíše byla způsobem, kterým Pavel argumentoval, že má stejnou autoritu jako dřívější apoštolové. To je také zásadně důležité při odhalování Pavlových názorů na Mojžíšův zákon, pokud jde o oblast jeho náboru, a je to něco, co je třeba mít vždy na paměti, když se snažíme analyzovat jeho názory.

Pavlovo povolání za apoštola pohanů bylo šokující, protože, jak otevřeně přiznává, předtím Boží církev pronásledoval. Jak nabitá věta! Většina učenců se nemůže shodnout na tom, co to znamená. První problém je se slovem „pronásledoval“. V řečtině to může znamenat cokoli od hecování přes házení vajec až po fyzické týrání. Nikdy to pořádně nevysvětluje, ani nepodává žádné vysvětlení, proč to dělal. Lukáš říká, že kdysi v Sanhedrinu hlasoval pro trest smrti pro křesťany a pak získal od velekněze zatykač na křesťany v Damašku (kde měl své zjevení). To je z Lukášovy strany hyperbola; velekněz v té době žádnou takovou pravomoc neměl, zejména ne v jiné provincii.

Pavel jako pronásledovatel

Pavel pravděpodobně vyměřil to, co sám dostal – 39 ran bičem, což byla forma synagogální disciplíny. To však vyvolává další otázky. Synagogální rady měly pravomoc pouze na základě souhlasu členů obce. Jinými slovy, Pavel od toho mohl odstoupit, ale neudělal to – opět to svědčí o tom, že se stále považoval za Žida? A opět, za co dostal rány bičem? Co křesťané říkali/dělali, že to vedlo k disciplinárnímu opatření? V průběhu staletí se nabízelo mnoho teorií:

1. Křesťané učili proti Mojžíšovu zákonu. To je pravda, pokud šlo o pohany, ale tehdy se od pohanů stejně nikdy neočekávalo, že budou Zákon dodržovat.
2. Křesťané burcovali lidi mesiášským zápalem. Byla to desetiletí, která vedla k židovskému povstání. Považovaly synagogální autority takové kázání za ohrožení klidu své obce vůči Římu?
3. Křesťané a Židé tvrdě soupeřili o duše těch pohanů, kteří se zdržovali v synagogách, a Židé viděli v křesťanech hrozbu pro své náborové oblasti. Toto je zjevně nepravdivé; judaismus nebyl misionářským náboženstvím.
4. Pavel, stejně jako Jan, obsahuje vysokou christologii. Jeho zkušenost s viděním Ježíše v nebi znamená, že Ježíš byl pro něj v jistém smyslu již zbožštěn. A obhajoval uctívání Ježíše, což je pravděpodobně bod obratu mezi židy a křesťany. V dopise Filipanům opakuje chvalozpěv, který zdědil:

5 Ve vzájemných vztazích mějte stejné smýšlení jako Kristus Ježíš:
6 který, ačkoli je svou podstatou Bůh,
nepokládal rovnost s Bohem za něco, co by mohl využít ve svůj prospěch;
7 spíše sám sebe učinil ničím
tím, že přijal přirozenost služebníka,
byl učiněn v lidské podobě.
8 A když byl nalezen ve vzhledu jako člověk,
ponížil se
tím, že se stal poslušným až k smrti –
dokonce k smrti na kříži!
9 Proto ho Bůh vyvýšil na nejvyšší místo
a dal mu jméno, které je nad každé jméno,
10 aby se před Ježíšovým jménem sklonilo každé koleno,
na nebi, na zemi i pod zemí,
11 a každý jazyk uznal, že Ježíš Kristus je Pán,
ke slávě Boha Otce.

„Aby se sklonilo každé koleno“ označuje uctívání. Helénistický judaismus do sebe zahrnul množství nebeských bytostí s doprovodnou hierarchií (archandělé, cherubíni, serafíni atd.), ale nikdo nikdy neprosazoval uctívání některé z těchto bytostí – to bylo vyhrazeno pouze Bohu. Právě zde by křesťané začali proces oddělování od mateřského náboženství.

Pavel &Zákon

Pavlovým úkolem, jak ho vnímal, bylo přinést „dobrou zprávu“ pohanům. S tím souvisí téměř vše, co píše o Zákoně. Mojžíšův zákon nebyl v izraelské tradici nikdy chápán tak, že by se vztahoval na pohany, takže se na pohany nemusí vztahovat obřízka, zákony o stravě ani předpisy o sobotě. Na tyto tři se zaměřuje pozornost, protože se jedná o fyzické rituály, které udržují komunity oddělené, a Pavel se snažil prolomit bariéry mezi komunitami. Pavel byl v této věci neoblomný. Jedním z důvodů je to, že to pravděpodobně zažil – nejspíše pozoroval, že při křtu pohanů dochází k nějakým projevům Ducha (např. mluvení jazyky, otřásání místností, proroctví apod.), a tak byl o tom přesvědčen. Pokud se Bůh rozhodl pohany takto potvrdit, jak by nemohli být zahrnuti do království?“

Ale Pavel má problém. Byl farizejem. Zákon pro něj měl velký význam. Jak mohl Bůh Zákon stvořit, ale pak ho neuplatňovat univerzálně? Tady se to trochu zadrhává – nikdy nemůže říct, že Zákon není dobrý, a tak ho hájí, ale zároveň ho nevztahuje na pohany. A přitom se někdy sám maluje do kouta a poskytuje staletí odborných knih a komentářů právě na toto téma.

Písmo Galaťanům se zabývá tímto problémem Zákona. Pavlův plán byl založit komunity po celé východní říši a pak s nimi zůstat v kontaktu prostřednictvím dopisů nebo je znovu navštívit, aby zjistil, jak se jim daří. Galacie byla provincie ve středním Turecku. Po Pavlově odchodu zřejmě přišli jiní a učili jiné evangelium. Pavla to pobouřilo. Jak řekl: „I kdyby je doručili andělé, NENÍ jiné evangelium než to jeho.“ A tak se stalo. Toto jiné evangelium prosazovalo obřízku, stravovací zákony a sobotní povinnosti, tedy přesně to, proti čemu Pavel bojoval. Zopakoval tedy své učení v této věci pro tato společenství.

Přistoupil k Písmu a své zdůvodnění našel v příběhu o Abrahamově povolání ve 12. kapitole knihy Genesis. Díky jménu (otec národů) i zaslíbení Pavel tvrdil, že do této původní smlouvy byli zahrnuti i pohané („národy“, řecky ethnos, se překládá jako „pohané“). Proč ale potom Bůh dal Mojžíšův zákon, který začlenění omezuje? Pavel tvrdil, že Zákon sloužil jako pedagogus. Pedagogus byl vychovatel, nejčastěji otrok, který doprovázel mladé chlapce do školy a také nabízel výuku doma. Jinými slovy, Zákon sloužil jako vodítko k definování hříchu, protože pokud bychom nevěděli, co je hřích, jak bychom se mohli rozhodnout? Nyní je však „telosem Zákona“ Kristus. Některé bible to překládají jako „konec Zákona“, ale přesněji to znamená „cíl Zákona“.

Znamená to, že židovští následovníci Krista se již nemuseli řídit Zákonem? Samozřejmě že ne – pokud jste se narodili pod Zákonem, musíte se jím řídit.

V průběhu staletí bylo Pavlovo učení shrnuto do fráze „misie pohanů bez Zákona“, ale to je ve skutečnosti nesprávné označení a vedlo k mnoha nesprávným závěrům o Pavlově myšlení. Jeho pohané měli být osvobozeni od obřízky, zákonů o stravě a sobotních předpisů, ale nebyli zcela osvobozeni od Zákona. Ani na okamžik si nepředstavujte, že Pavel nechal své pohany pokračovat v modloslužbě nebo jiných pohanských zvycích a do svých komunit začlenil židovské etické a charitativní koncepty. E. P. Sanders ve své knize Pavel aplikuje moderní společenskovědní metody na studium Pavlových názorů na Zákon a dochází k závěru, že se řídí náboženským vzorem, neboli jak se kdo dostane dovnitř a jak se tam udrží. Pro Pavla se pohané nedostanou dovnitř tím, že by se řídili Zákonem, ale jakmile se dostanou dovnitř, řídí se Zákonem (nebo jeho Pavlovou verzí).

Jiná Pavlova věta se stala základem staletých komentářů, které vyvrcholily odloučením Martina Luthera od římské církve. Pavel tvrdil, že pohané jsou spaseni pouze vírou, a nikoli skutky Zákona. Skutky Zákona měl na mysli ony rituální překážky mezi komunitami: obřízku, zákony o stravě atd. Po staletí však byly chápány jako velký předěl mezi judaismem a křesťanstvím. Pozorné čtení jeho dopisů ukazuje, že Pavel se nestaví proti judaismu jako takovému, ale proti těm ostatním křesťanům, kteří věří, že pohané se musí nejprve stát Židy, než vstoupí do společenství. Kdo byli tito jiní křesťané? Domníváme se, že to pravděpodobně byli pohanokřesťané, nikoliv židé. Proč by tedy pohanokřesťané obhajovali obřízku?

Pavel říká, že po několika letech působení na misijním poli se vydal do Jeruzaléma na setkání nad pohany (což může, ale nemusí být setkání, o kterém vypráví Lukáš ve Skutcích 15). Načasování bylo zvláštní (učenci toto setkání kladou někdy do let 49/50). A podle Lukáše byli pohané schváleni po Petrově setkání s Kornélií, tak proč je po letech zapotřebí schůzka, která by tuto otázku vyřešila? Jednou z teorií je, že čas běžel a Ježíš se nevrátil. Možná se někteří pohanokřesťané domnívali, že udělali chybu, když se nejdříve nestali Židy, a mysleli si, že tím pomohou urychlit čas konce.

Pavel se o čas neobává stejným způsobem. Díky své vlastní zkušenosti usoudil, že když se jeho pohané obrátili k Bohu Izraele, bylo to znamení posledních dnů (prvek prorocké tradice týkající se konečného Božího zásahu). Jako „apoštol pohanů“ byla jeho role mezi touto skupinou klíčová pro předznamenání těchto závěrečných prvků. Jinými slovy, království čeká na to, až Pavel osloví co nejvíce pohanů. Jakmile se to podaří, Židé spatří světlo a připojí se (Římanům 9-11).

Smrt

Nemůžeme potvrdit, kde a jak Pavel zemřel. Pavlův list Římanům je s největší pravděpodobností jedním z jeho posledních dochovaných děl, v němž svým posluchačům sdělil, že se chystá na návštěvu do Jeruzaléma a pak za nimi přijede do Říma (s plánem pokračovat do Španělska). Lukáš vyprávěl o Pavlově zatčení v Jeruzalémě, kde měl (jako římský občan) právo odvolat se k římskému císaři. Kniha Skutků končí Pavlovým domácím vězením v Římě, kde pokračuje ve svém kázání. Teprve v pozdějších vyprávěních z 2. století n. l. nacházíme legendární materiál o Pavlově procesu v Římě (s údajnými dopisy mezi Pavlem a stoickým filozofem Senekou). Po odsouzení byl sťat a jeho tělo pohřbeno za hradbami města, na cestě do Ostie, aby se jeho hrob nestal svatyní. O mnoho let později se z tohoto místa stala současná římská bazilika svatého Pavla za hradbami a Vatikán vždy tvrdil, že jeho tělo odpočívá v sarkofágu uvnitř kostela.