První terapie pro léčbu záškrtu a tetanu se začaly používat v polovině 90. let 19. století a měly zásadní vliv na vývoj dějin medicíny.
Emil Behring (1854-1917) byl průkopníkem této techniky a k výrobě séra použil morčata. Na základě svého pozorování, že lidé, kteří přežili infekci bakterií záškrtu, se již nikdy znovu nenakazili, zjistil, že tělo neustále produkuje antitoxin, který zabraňuje tomu, aby se lidé, kteří přežili infekci, znovu nakazili stejným agens.
Bylo nutné, aby Behring imunizoval větší zvířata, aby vyrobil dostatek séra k ochraně lidí, protože množství antiséra produkovaného morčaty bylo příliš malé na to, aby bylo praktické. Koně se ukázali být nejlepším producentem séra, protože sérum ostatních velkých zvířat není dostatečně koncentrované a navíc se předpokládalo, že koně nejsou nositeli žádných nemocí, které by se mohly přenést na člověka.
V důsledku první světové války bylo potřeba velké množství koní pro vojenské účely. Pro Behringa bylo obtížné sehnat dostatek německých koní pro své zařízení na výrobu séra. Rozhodl se proto získat koně z východoevropských zemí, především z Maďarska a Polska. Vzhledem k Behringovým omezeným finančním zdrojům byla většina jím vybraných koní určena k porážce; užitečnost zvířete pro ostatní však neměla na výrobu séra žádný vliv. Koně pro výrobu séra byli klidní, dobře vychovaní a v dobrém zdravotním stavu. Na věku, plemeni, výšce a barvě nezáleželo.
Koně byli do Behringových zařízení v Marburgu v západní a střední části Německa převáženi z Polska nebo Maďarska. Většina koní byla přepravována po železnici a zacházelo se s nimi jako s každým jiným nákladem. Během nekonečného přejezdu hranic byli koně ponecháni na pospas počasí. Jakmile koně dorazili do Marburgu, měli tři až čtyři týdny na zotavení v karanténním zařízení, kde se o nich zaznamenávaly údaje. Museli být v perfektním zdravotním stavu, aby mohli být očkováni, a karanténní zařízení zajišťovalo, aby se v nich nenacházely mikroby, které by mohly nakazit ostatní koně. V zařízení Behring byli koně považováni za zachránce života, proto s nimi bylo dobře zacházeno. Několik jednotlivých koní používaných k výrobě séra bylo pojmenováno a oslavováno za jejich službu medicíně, a to jak lidské, tak i jiné.
Na konci 19. století bylo každé druhé dítě v Německu nakaženo záškrtem, který byl nejčastější příčinou úmrtí dětí do 15 let. V roce 1891 Emil Behring poprvé v historii zachránil život mladé dívce se záškrtem tím, že jí aplikoval antisérum. Koně se sérem se ukázali být zachránci lidí nakažených záškrtem. Následně se rozvinula léčba tetanu, vztekliny a hadího jedu a začalo proaktivní ochranné očkování proti záškrtu a dalším mikrobiálním onemocněním.
V roce 1901 získal Behring za svou práci v oblasti studia záškrtu první Nobelovu cenu za lékařství.