Anglická literatura, soubor písemných děl vytvořených v anglickém jazyce obyvateli Britských ostrovů (včetně Irska) od 7. století do současnosti. Hlavní literatury psané v angličtině mimo Britské ostrovy jsou zpracovány samostatně v rámci americké literatury, australské literatury, kanadské literatury a novozélandské literatury.
Anglická literatura bývá někdy stigmatizována jako ostrovní. Lze tvrdit, že žádný anglický román nedosahuje univerzálnosti Vojny a míru ruského spisovatele Lva Tolstého nebo Madame Bovary francouzského spisovatele Gustava Flauberta. Přesto byla ve středověku staroanglická literatura podrobených Sasů zkvašena latinskými a anglo-normanskými spisy, zjevně cizího původu, v nichž se vyjadřovali církevní a normanští dobyvatelé. Z této kombinace vznikl pružný a rafinovaný jazykový nástroj, který využil Geoffrey Chaucer a který dovedl k vrcholnému uplatnění William Shakespeare. V období renesance měl obnovený zájem o klasickou vzdělanost a hodnoty významný vliv na anglickou literaturu, stejně jako na všechna umění, a představy o augustovské literární slušnosti v 18. století a úcta v 19. století k méně specifické, i když stále selektivně nahlížené klasické antice ji nadále formovaly. Všechny tři tyto podněty vycházely z cizího zdroje, a to z oblasti Středomoří. Dekadenti konce 19. století a modernisté počátku 20. století hledali inspiraci u osobností a hnutí kontinentální Evropy. Ani přitažlivost k evropskému intelektualismu nebyla na konci 20. století mrtvá, neboť v polovině 80. let 20. století pronikl přístup známý jako strukturalismus, fenomén převážně francouzského a německého původu, do samotného studia anglické literatury v řadě publikovaných kritických studií a na univerzitních katedrách. Další vliv měla dekonstruktivistická analýza, vycházející převážně z díla francouzského filozofa Jacquese Derridy.
Další inspirací pro literaturu – v některých případech toužebnou, v jiných nepřátelskou – byly britské imperiální aktivity v minulosti po celém světě. A konečně, anglická literatura se těšila jistému rozšíření v zahraničí, a to nejen v převážně anglicky mluvících zemích, ale i ve všech ostatních, kde je angličtina první volbou studia jako druhý jazyk.
Anglická literatura tedy není ani tak ostrovní, jako spíše odtržená od kontinentální evropské tradice za kanálem La Manche. Je silná ve všech konvenčních kategoriích knihkupeckého seznamu: V poezii, žánru notoricky odolávajícímu adekvátnímu překladu, a proto obtížně srovnatelnému s poezií jiných literatur, je natolik svébytně bohatá, že si zaslouží zařazení na přední příčky; humor anglické literatury se cizincům zprostředkovává stejně obtížně jako poezie, ne-li ještě obtížněji, což v každém případě umožňuje označení „idiosynkratický“; pozoruhodný soubor cestopisů anglické literatury je dalším protipólem obvinění z izolovanosti; v autobiografii, biografii a historické literatuře se anglická literatura může srovnávat s nejlepšími kulturami; a dětská literatura, fantasy, eseje a časopisy, které bývají považovány za vedlejší žánry, jsou v anglické literatuře oblastmi výjimečných úspěchů. Dokonce i ve filosofických spisech, o nichž se všeobecně soudí, že je lze jen těžko spojit s literární hodnotou, snesou myslitelé jako Thomas Hobbes, John Locke, David Hume, John Stuart Mill a Bertrand Russell co do srozumitelnosti a půvabu srovnání s nejlepšími francouzskými filosofy a mistry klasického starověku.
Někteří z nejvýznamnějších představitelů anglické literatury 20. století – od Josepha Conrada na jeho počátku až po V. S. Naipaula a Toma Stopparda na jeho konci – se narodili mimo Britské ostrovy. Navíc žádný z výše jmenovaných neměl se svou adoptivní zemí tolik společného jako například Doris Lessingová a Peter Porter (další dva významní spisovatelé-emigranti do Británie), neboť oba se narodili v britské rodině a byli vychováni na půdě Britského společenství národů.
Na druhou stranu ve stejném období 20. století mnoho významných tvůrců anglické literatury opustilo Britské ostrovy a žilo v zahraničí: James Joyce, D. H. Lawrence, Aldous Huxley, Christopher Isherwood, Robert Graves, Graham Greene, Muriel Spark a Anthony Burgess. V jednom případě, u Samuela Becketta, tento proces dospěl tak daleko, že svá díla nejprve napsal ve francouzštině a poté je přeložil do angličtiny.
I anglická literatura považovaná čistě za produkt Britských ostrovů je však neobyčejně různorodá. Literatura skutečně napsaná v těch keltských jazycích, které kdysi převládaly v Cornwallu, Irsku, Skotsku a Walesu – tzv. keltský okraj – se zpracovává samostatně (viz keltská literatura). Přesto irští, skotští a velšští spisovatelé nesmírně přispěli k anglické literatuře, i když psali v dialektu, jako například básník 18. století Robert Burns nebo skotský spisovatel 20. století Alasdair Gray. Ve druhé polovině 20. století se zájem začal soustřeďovat také na díla v angličtině nebo anglickém dialektu, která napsali nedávní osadníci v Británii, například Afrokaribové a lidé z vlastní Afriky, indického subkontinentu a východní Asie.
I v rámci Anglie, kulturně a historicky dominantního partnera ve svazku území tvořících Británii, obohatili literaturu stejně silně provinční spisovatelé jako metropolitní. Dalším kontrastem, který byl pro anglickou literaturu více než plodný, byl kontrast mezi sociálními prostředími, jakkoli pozorovatelé Británie ve svých dílech litovali přežívání třídních rozdílů. Již ve středověku se dvorská tradice v literatuře křížila se zemitější demotickou. Shakespearova častá konfrontace královské rodiny v jedné scéně s plebejci v další odráží velmi britský způsob pohledu na společnost. Toto vědomí rozdílů mezi vysokým a nízkým životem, tedy stav plodný pro tvůrčí napětí, lze pozorovat v celých dějinách anglické literatury.