Podle amerického politického aktivisty Noama Chomského začal americký úpadek krátce po skončení druhé světové války, kdy následovala „ztráta Číny“ a války v Indočíně. Do roku 1970 se podíl Spojených států na světovém bohatství snížil na přibližně 25 %, což byl sice stále velký podíl, ale prudce se snížil. Chomsky odmítá „pozoruhodnou rétoriku několika let triumfalismu v 90. letech“ jako „převážně sebeklam“. V roce 2011 však Chomsky tvrdil, že moc se nepřesune na Čínu a Indii, protože se jedná o chudé země s vážnými vnitřními problémy a v dohledné budoucnosti nebude existovat žádný konkurent pro globální hegemonickou moc.
Podle Jeeta Heera byla hegemonie USA vždy podporována třemi pilíři: „
Politolog Matthew Kroenig tvrdí, že Washington „od roku 1945 postupuje podle stejného základního geopolitického plánu o třech krocích. Nejprve Spojené státy vybudovaly současný mezinárodní systém založený na pravidlech… Za druhé, přijaly do klubu všechny země, které hrály podle pravidel, dokonce i bývalé protivníky… a za třetí, Spojené státy spolupracovaly se svými spojenci na obraně systému před těmi zeměmi nebo skupinami, které by jej chtěly zpochybnit.“
MilitaryEdit
Podle 98stránkové zprávy Komise pro národní obrannou strategii se „dlouhodobé vojenské výhody Ameriky zmenšily“ a „strategický prostor pro chyby země se stal znepokojivě malým. Rozšířily se pochybnosti o schopnosti Ameriky odstrašit a v případě potřeby porazit protivníky a dodržet své globální závazky“. Zpráva uvádí „politickou dysfunkci“ a „rozpočtové limity“ jako faktory, které omezují vládu v udržení kroku s hrozbami, což zpráva popisuje jako „krizi národní bezpečnosti“. Ve zprávě se píše, že Čína a Rusko se v zájmu neutralizace americké síly snaží dosáhnout „regionální hegemonie“ a rozvíjejí „agresivní vojenskou výstavbu“. V roce 2018 generál letectva Frank Gorenc uvedl, že náskok vzdušných sil Spojených států před Ruskem a Čínou se zmenšuje. Podle Lorena Thompsona začal úpadek armády, když ministr obrany Dick Cheney před 25 lety zastavil sto hlavních zbrojních programů, když se zhroutil Sovětský svaz.
Deficitní výdajeEdit
Paul Kennedy tvrdí, že pokračující deficitní výdaje, zejména na budování armády, jsou nejdůležitějším důvodem úpadku jakékoli velmoci. Náklady na války v Iráku a Afghánistánu se nyní odhadují až na 4,4 bilionu dolarů, což Kennedy považuje za velké vítězství Usámy bin Ládina, jehož ohlášeným cílem bylo nechat Ameriku zbankrotovat tím, že ji zatáhne do pasti. V roce 2011 byl americký vojenský rozpočet – téměř odpovídající rozpočtu zbytku světa dohromady – v reálném vyjádření vyšší než kdykoli od druhé světové války.
Geopolitický přesahEdit
Podle historika Emmanuela Todda se expanze vojenské aktivity a agrese může jevit jako nárůst moci, ale může maskovat její úpadek. Poznamenává, že k tomu došlo v případě Sovětského svazu v 70. letech 20. století a Římské říše a že Spojené státy mohou procházet podobným obdobím.
V roce 2005 bylo po celém světě rozmístěno 38 velkých a středně velkých amerických zařízení – většinou leteckých a námořních základen – přibližně stejný počet jako 36 námořních základen a armádních posádek Velké Británie v době jejího imperiálního zenitu v roce 1898. Historik Paul Kennedy z Yaleovy univerzity přirovnává situaci USA k situaci Velké Británie před první světovou válkou a říká, že mapa amerických základen je podobná mapě Velké Británie před první světovou válkou.
Kultura a měkká mocEdit
Komentátoři jako Allan Bloom, E. D. Hirsch a Russel Jacoby naznačují, že americká kultura upadá. Samuel P. Huntington kriticky komentoval trend v americké kultuře a politice, který předpovídal neustálý úpadek od konce 50. let 20. století. Podle jeho názoru přišel úpadek v několika odlišných vlnách, a to v reakci na vypuštění Sputniku Sovětským svazem, na válku ve Vietnamu, na ropný šok v roce 1973, na napětí v Sovětském svazu na konci 70. let a na všeobecný neklid, který provázel konec studené války. Podle Jefferyho Goldfraba přispěl vzestup postmodernismu po druhé světové válce k úpadku americké kultury.
William J. Bennett tvrdí, že kulturní úpadek Ameriky signalizuje „změnu postojů a přesvědčení veřejnosti“. Podle Indexu předních kulturních ukazatelů, zveřejněného v roce 1993, který statisticky zobrazuje morální, sociální a behaviorální podmínky moderní americké společnosti, často označované jako „hodnoty“, byl kulturní stav Ameriky v úpadku vzhledem k situaci před 30 lety, tedy v roce 1963. Index ukázal, že během 30 let došlo k více než šestinásobnému nárůstu násilných trestných činů, více než pětinásobnému nárůstu nemanželských porodů, pětinásobnému nárůstu rozvodovosti, čtyřnásobnému nárůstu procenta dětí žijících v neúplných rodinách a trojnásobnému nárůstu sebevražd mladistvých.
Podle Kennetha Weisbrodea sice statistiky poukazují na americký úpadek (zvýšená úmrtnost, politická paralýza, zvýšená kriminalita), ale „Američané měli velmi dlouho nízkou kulturu a dlouho ji prosazovali“. Domnívá se, že posedlost úpadkem není něčím novým, jako něco, co sahá až k puritánům. „Kulturní úpadek je jinými slovy stejně americký jako jablečný koláč,“ tvrdí Weisbrode. Weisbrode srovnává předrevoluční Francii a současnou Ameriku pro jejich vulgaritu, která je podle něj „téměř přirozeným pokračováním či vyústěním všeho civilizovaného: oslavou ega.“
Daniel Bell tvrdí, že vnímání úpadku je součástí kultury. „Dlouhá historie amerického ‚úpadku‘ – v protikladu ke skutečnému možnému úpadku Ameriky – naznačuje,“ říká Daniel Bell, „že tyto obavy mají svou vlastní existenci, která je zcela odlišná od skutečného geopolitického postavení naší země; že pramení z něčeho, co je hluboce zakořeněno v kolektivní psychice našich tlachajících tříd, stejně jako ze střízlivých politických a ekonomických analýz.“
Politické napětíEdit
Mnoho komentátorů a průzkumů veřejného mínění zaznamenalo nárůst politické polarizace v USA.
Yoni Appelbaum z The Atlantic upozorňuje na samovyvažovací vlastnosti demokracie. Appelbaum však varuje, že příklon pravice k etnonacionalismu namísto ke konzervativním ideálům může vést k zániku Ameriky. „Snaha GOP držet se u moci pomocí nátlaku namísto přesvědčování osvětlila nebezpečí definování politické strany v pluralitní demokracii na základě společného dědictví spíše než na základě hodnot nebo ideálů.“ Appelbaum také říká, že problém je v trumpismu, nikoli v konzervatismu jako myšlence: „Konzervativní proudy amerického politického dědictví – příklon ke kontinuitě, láska k tradicím a institucím, zdravý skepticismus k prudkým odklonům – poskytují národu potřebný balast.“
David Leonhardt píše, že „příjmy, bohatství a průměrná délka života ve Spojených státech u velké části obyvatelstva stagnují, což přispívá k rozzlobené národní náladě a prohlubuje politické rozpory. Výsledkem je polofunkční vláda, která eroduje mnohé z největších výhod země oproti Číně.“
EconomyEdit
Největší ekonomiky podle nominálního HDP v roce 2020
Do roku 1970 U.S.A.podíl USA na světové produkci klesl ze 40 % na 25 %, zatímco ekonom Jeffrey Sachs poznamenal, že podíl USA na světových příjmech činil v roce 1980 24,6 % a klesl na 19,1 % v roce 2011. Poměr průměrného výdělku generálních ředitelů k průměrné mzdě zaměstnanců v USA se zvýšil z 24:1 v roce 1965 na 262:1 v roce 2005.
Někteří centristé se domnívají, že americká fiskální krize pramení z rostoucích výdajů na sociální programy, případně z nárůstu vojenských výdajů na války v Iráku a Afghánistánu, přičemž obojí by vedlo k poklesu. Richard Lachmann však tvrdí, že pokud by žádné z vojenských ani celkových výdajů netlačily na americkou ekonomiku, nepřispěly by k úpadku USA. Lachmann popisuje skutečný problém jako „nesprávnou alokaci vládních příjmů a výdajů, která vede k odklonu zdrojů od úkolů nezbytných pro udržení ekonomické nebo geopolitické dominance“. Kennedy tvrdí, že s rostoucími vojenskými výdaji se snižují investice do hospodářského růstu, což nakonec „vede k sestupné spirále pomalejšího růstu, vyšších daní, prohlubujících se domácích rozporů ohledně výdajových priorit a slábnoucí schopnosti nést břemeno obrany.“
HealthEdit
Různí analytici spojují zdravotní problémy ve Spojených státech, jako jsou rostoucí náklady na zdravotní péči, s celkovým úpadkem země. Článek v časopise American Journal of Public Health z roku 2018 zhodnotil více faktorů, které byly pozorovány předchozími výzkumníky, jako jsou rostoucí náklady na zdravotní péči, zkrácení průměrné délky života a nárůst „úmrtí ze zoufalství“, jako jsou sebevraždy a předávkování drogami, a spojil je s „dlouhodobým neduhem, který je ve Spojených státech patrný“. Míra úmrtnosti matek se v USA od konce 80. let 20. století více než zdvojnásobila, což je v ostrém kontrastu s ostatními vyspělými zeměmi.
Podle Indexu sociálního pokroku se USA potýkají s „malým, ale trvalým poklesem“ ve zdravotnictví a dalších záležitostech a spolu s Brazílií a Maďarskem byly jednou z mála zemí, které se v letech 2010-2020 v tomto indexu posunuly zpět. Pokud jde o tento index, Nicholas Kristof uvedl, že to ukazuje na strukturální problémy, které předcházely Trumpovi, přičemž Trump je „symptomem této špatné situace a také příčinou jejího urychlení“.
Mnoho vědeckých odborníků a bývalých vládních úředníků kritizovalo Donalda Trumpa a roli jeho administrativy v reakci na pandemii COVID-19, například zasahování do vědeckých agentur a páchání nepravd během pandemie COVID-19. Vědci se domnívají, že by se Trump mohl dopustit „lží“. Jeff Tollefson v časopise Nature varoval, že Trumpovo poškození vědy může trvat desítky let, než se z něj vzpamatujeme, a některé z těchto škod mohou být trvalé. V říjnu 2020 Pew Research zjistil, že Trumpův postup při řešení pandemie koronaviru podkopal již tak upadající celosvětovou pověst Ameriky.