Americká drogová válka ničí svět

Poznámka redakce:&nbspTento článek původně vyšel na TomDispatch.com. Chcete-li mít přehled o důležitých článcích, jako je tento, zaregistrujte se k odběru nejnovějších informací z TomDispatch.

Žijeme v době změn, kdy lidé zpochybňují staré předpoklady a hledají nové směry. V probíhající debatě o zdravotní péči, sociální spravedlnosti a bezpečnosti hranic však existuje jedna přehlížená otázka, která by měla být na prvním místě programu všech, od demokratických socialistů až po libertariánské republikány: Nejdelší americká válka. Ne, ne ta v Afghánistánu. Mám na mysli drogovou válku.

Po více než sto let pracovaly Spojené státy prostřednictvím OSN (a její předchůdkyně, Společnosti národů) na vybudování tvrdého globálního režimu zákazu drog – založeného na drakonických zákonech, vynucovaného všudypřítomnou policií a trestaného masovým vězněním. Poslední půlstoletí vedly Spojené státy také svou vlastní „válku proti drogám“, která komplikovala jejich zahraniční politiku, ohrožovala volební demokracii a přispívala k sociální nerovnosti. Možná konečně nastal čas zhodnotit škody, které tato drogová válka způsobila, a zvážit alternativy.

Přestože jsem na sebe poprvé upozornil knihou o obchodu s heroinem v jihovýchodní Asii z roku 1972, kterou se CIA snažila potlačit, trvalo mi většinu života, než jsem pochopil všechny složité způsoby, jimiž drogová válka v této zemi, od Afghánistánu přes Kolumbii, mexickou hranici až po centrum Chicaga, formovala americkou společnost. Loni v létě se mnou jeden francouzský režisér, který natáčel dokumentární film, dělal sedm hodin rozhovor o historii nelegálních drog. Když jsme se přesunuli ze 17. století do současnosti a z Asie do Ameriky, zjistil jsem, že se snažím odpovědět na stejnou neúprosnou otázku:

Na nejširší úrovni se ukázalo, že uplynulé půlstoletí mě naučilo, že drogy nejsou jen drogy, dealeři nejsou jen „pašeráci“ a uživatelé drog nejsou jen „feťáci“ (tedy vyvrhelové bez důsledků). Nelegální drogy jsou významnou globální komoditou, která nadále ovlivňuje politiku USA, a to jak národní, tak mezinárodní. A naše drogové války vytvářejí výnosné skryté podsvětí, v němž právě tyto drogy vzkvétají a stávají se ještě výnosnějšími. OSN kdysi odhadla, že nadnárodní obchod, který dodává drogy 4,2 % dospělé světové populace, je skutečně odvětvím v hodnotě 400 miliard dolarů, což odpovídá 8 % světového obchodu.

Způsobem, který zřejmě málokdo chápe, mají nelegální drogy hluboký vliv na současnou Ameriku, utvářejí naši mezinárodní politiku, národní volby a domácí společenské vztahy. Přesto pocit, že nelegální drogy patří k marginální demimondě, způsobil, že americká drogová politika se stala výhradně majetkem orgánů činných v trestním řízení, a nikoliv zdravotnictví, školství nebo rozvoje měst.

Při tomto procesu úvah jsem se vrátil ke třem rozhovorům, které jsem vedl v roce 1971, když jsem jako šestadvacetiletý postgraduální student zkoumal onu svou první knihu The Politics of Heroin: V této knize jsem se zabýval otázkou, jak se CIA podílela na celosvětovém obchodu s drogami. Během osmnáctiměsíční odysey po celém světě jsem se setkal se třemi muži, hluboce zapojenými do drogových válek, jejichž slova jsem tehdy ještě nedokázal plně vstřebat.

Prvním z nich byl Lucien Conein, legendární agent CIA, jehož tajná kariéra sahala od seskoku padákem do Severního Vietnamu v roce 1945, kde s Ho Či Minem cvičil komunistické partyzány, až po organizování puče CIA, který v roce 1963 zabil jihovietnamského prezidenta Ngo Dinh Diema. V průběhu našeho rozhovoru v jeho skromném domě poblíž centrály CIA v Langley ve Virginii vylíčil, jak se agenti agentury, podobně jako mnozí korsičtí gangsteři, cvičili v „tajném umění“ provádět složité operace za hranicemi občanské společnosti a jak takové umění bylo ve skutečnosti srdcem a duší tajných operací i obchodu s drogami.

Druhým byl plukovník Roger Trinquier, jehož život ve francouzském drogovém podsvětí sahal od velení výsadkářům ve vietnamské vysočině, kde se pěstovalo opium, během první indočínské války na počátku 50. let až po službu zástupce generála Jacquese Massu při jeho vražedné a mučící kampani v bitvě o Alžír v roce 1957. Během rozhovoru ve svém elegantním pařížském bytě Trinquier vysvětlil, jak pomáhal financovat své vlastní výsadkové operace prostřednictvím nelegálního obchodu s opiem v Indočíně. Když jsem z tohoto rozhovoru vycházel, cítil jsem se téměř ohromen aurou nietzscheovské všemocnosti, kterou Trinquier zjevně získal díky svému dlouholetému působení v této stínové říši drog a smrti.

Mým posledním mentorem v oblasti drog byl Tom Tripodi, tajný agent, který na Floridě školil kubánské exulanty pro invazi CIA v Zátoce sviní v roce 1961 a poté koncem sedmdesátých let pronikal do mafiánských sítí na Sicílii pro americký protidrogový úřad. V roce 1971 se objevil u mých dveří v New Havenu ve státě Connecticut, představil se jako vedoucí agent Úřadu pro narkotika ministerstva financí a trval na tom, že se úřad obává mé budoucí knihy. Poněkud nejistě jsem mu ukázal jen několik pracovních stránek svého rukopisu The Politics of Heroin (Politika heroinu) a on mi okamžitě nabídl, že mi pomůže, aby byl co nejpřesnější. Při pozdějších návštěvách jsem mu předával kapitoly a on seděl v houpacím křesle, vyhrnuté rukávy košile, revolver v náramenním pouzdře, čmáral opravy a vyprávěl pozoruhodné historky o obchodu s drogami – jako když jeho úřad zjistil, že francouzská rozvědka chrání korsické syndikáty pašující heroin do New Yorku. Daleko důležitější však bylo, že jsem díky němu pochopil, jak ad hoc spojenectví mezi zločineckými překupníky a CIA pravidelně pomáhala prosperovat jak agentuře, tak obchodu s drogami.

Při zpětném pohledu nyní vidím, jak mi tito zkušení agenti popisovali tajnou politickou oblast, skrytý podsvětí, v němž byli vládní agenti, vojáci a obchodníci s drogami osvobozeni z pout občanské společnosti a zmocněni vytvářet tajné armády, svrhávat vlády, a dokonce třeba i zabít cizího prezidenta.

Jádrem tohoto netherworldu byla tehdy a je i dnes neviditelná politická sféra obývaná kriminálními aktéry a vyznavači Coneinova „tajného umění“. Určitou představu o rozsahu tohoto společenského prostředí nabízí zpráva OSN z roku 1997, podle níž měly nadnárodní zločinecké syndikáty na celém světě 3,3 milionu členů, kteří obchodovali s drogami, zbraněmi, lidmi a ohroženými druhy. Mezitím během studené války všechny hlavní mocnosti – Británie, Francie, Sovětský svaz a Spojené státy – rozšířily tajné služby po celém světě, čímž se tajné operace staly ústředním aspektem geopolitické moci. Konec studené války tuto realitu nijak nezměnil.

Již více než sto let využívají státy a říše své rozšiřující se pravomoci k morálním prohibičním kampaním, které pravidelně mění alkohol, hazardní hry, tabák a především drogy v nelegální obchod, jenž generuje dostatek peněz na udržení tajných sítí.

Drogy a zahraniční politika USA

Vliv nelegálních drog na zahraniční politiku USA se projevil v letech 1979-2019 v propastném neúspěchu jejich nekonečných válek v Afghánistánu. V tomto období tam dvě americké intervence podpořily všechny podmínky pro vznik právě takového skrytého podsvětí. Zatímco CIA mobilizovala islámské fundamentalisty k boji proti sovětské okupaci této země v 80. letech, tolerovala obchod s opiem svých afghánských spojenců mudžahedínů a zároveň je vyzbrojovala pro partyzánskou válku, která by zpustošila venkov a zničila tradiční zemědělství a pastevectví.

V desetiletí po ukončení velmocenské intervence v roce 1989 ničivá občanská válka a následná vláda Tálibánu jen zvýšily závislost země na drogách a zvýšily produkci opia z 250 tun v roce 1979 na 4 600 tun do roku 1999. Tento téměř dvacetinásobný nárůst proměnil Afghánistán z rozmanité zemědělské ekonomiky v zemi s první opiovou monokulturou na světě – tedy v zemi, která je z hlediska vývozu, zaměstnanosti a daní zcela závislá na nelegálních drogách. Důkazem této závislosti je skutečnost, že když v roce 2000 Tálibán ve snaze o diplomatické uznání zakázal opium a snížil jeho produkci na pouhých 185 tun, venkovská ekonomika implodovala a jeho režim se zhroutil, když v říjnu 2001 dopadly první americké bomby.

Mírně řečeno, americká invaze a okupace v letech 2001-02 nedokázala situaci s drogami v zemi účinně řešit. Pro začátek, pro dobytí hlavního města Kábulu ovládaného Tálibánem, CIA zmobilizovala vůdce Severní aliance, kteří dlouhodobě ovládali obchod s drogami v severovýchodním Afghánistánu, a také paštunské válečníky působící jako pašeráci drog v jihovýchodní části země. Vytvořili tak poválečnou politiku ideální pro rozšíření pěstování opia.

Přestože produkce v prvních třech letech americké okupace prudce vzrostla, Washington zůstal bez zájmu a bránil se čemukoli, co by mohlo oslabit vojenské operace proti talibanským ozbrojencům. O neúspěchu této politiky svědčí i to, že podle průzkumu OSN o opiu v Afghánistánu v roce 2007 dosáhla sklizeň v tomto roce rekordních 8 200 tun, což vytvářelo 53 % hrubého domácího produktu země a představovalo 93 % světových dodávek nelegálních narkotik.

Pokud jediná komodita představuje více než polovinu národního hospodářství, jsou do ní přímo či nepřímo zapojeni všichni – úředníci, povstalci, obchodníci i překupníci. V roce 2016 přinesl deník The New York Times zprávu, že povstalci z hnutí Taliban i provinční představitelé, kteří stojí proti nim, svádějí boj o kontrolu nad lukrativním obchodem s drogami v provincii Helmand, která je zdrojem téměř poloviny opia v zemi. O rok později dosáhla sklizeň rekordních 9 000 tun, což podle amerického velení zajišťovalo 60 % finančních prostředků Tálibánu. V zoufalé snaze omezit toto financování vyslali američtí velitelé stíhačky F-22 a bombardéry B-52, aby zničily povstalecké heroinové laboratoře v Helmandu – způsobily bezvýznamné škody na hrstce surových laboratoří a odhalily bezmocnost i těch nejsilnějších zbraní proti sociální síle tajného drogového podsvětí.

Když nekontrolovaná produkce opia udržuje odpor Talibanu již 17 let a je schopna tak činit dalších 17 let, zdá se, že jedinou výstupní strategií USA je nyní obnovení moci těchto povstalců v koaliční vládě – což se rovná přiznání porážky v jejich nejdelší vojenské intervenci a nejméně úspěšné drogové válce.

Vysocí kněží prohibice

Za poslední půlstoletí našla stále neúspěšná drogová válka USA úslužnou služebnici v OSN, jejíž pochybná role, pokud jde o drogovou politiku, je v příkrém kontrastu s její pozitivní činností v otázkách, jako je změna klimatu a udržování míru.

V roce 1997 vyhlásil ředitel OSN pro kontrolu drog Pino Arlacchi desetiletý program na vymýcení nezákonného pěstování opia a koky z povrchu planety, počínaje Afghánistánem. V roce 2007 jeho nástupce Antonio Maria Costa, glosující tento neúspěch, ve Světové zprávě OSN o drogách oznámil, že „kontrola drog funguje a světový drogový problém se daří zvládat“. Zatímco vedoucí představitelé OSN dávali takové velkohubé sliby o zákazu drog, světová produkce nelegálního opia ve skutečnosti vzrostla téměř devítinásobně, z pouhých 1 200 tun v roce 1971, kdy oficiálně začala drogová válka v USA, na rekordních 10 500 tun v roce 2017.

Tato propast mezi triumfální rétorikou a chmurnou realitou volá po vysvětlení. Tento devítinásobný nárůst nabídky nelegálního opia je výsledkem tržní dynamiky, kterou jsem nazval podnětem prohibice. Na nejzákladnější úrovni je prohibice nezbytnou podmínkou globálního obchodu s narkotiky, neboť vytváří jak místní drogové lordy, tak nadnárodní syndikáty, které tento rozsáhlý obchod ovládají. Prohibice samozřejmě zaručuje existenci a prosperitu těchto zločineckých syndikátů, které, aby se vyhnuly zákazu, neustále posouvají a budují své pašerácké trasy, hierarchie a mechanismy, čímž podporují celosvětové šíření obchodu a spotřeby a zároveň zajišťují, že se drogová síť bude jen rozrůstat.

Ve snaze zakázat návykové drogy jednají bojovníci USA a OSN proti drogám, jako by mobilizace k silové represi mohla omezit obchod s drogami díky pomyslné nepružnosti nebo omezení celosvětové nabídky narkotik. V praxi však platí, že když potlačení sníží nabídku opia z jedné oblasti (například Barmy nebo Thajska), globální cena jen stoupne, což podnítí obchodníky a pěstitele k odprodeji zásob, staré pěstitele k další výsadbě a další oblasti (například Kolumbii) k zahájení produkce. Kromě toho taková represe obvykle pouze zvyšuje spotřebu. Pokud například zabavení drog zvýší pouliční cenu, pak si závislí konzumenti udrží svůj návyk tím, že omezí jiné výdaje (jídlo, nájem) nebo zvýší svůj příjem tím, že budou prodávat drogy novým uživatelům, a tak rozšíří obchod.

Namísto omezení obchodu válka proti drogám ve skutečnosti pomohla stimulovat onen devítinásobný nárůst celosvětové produkce opia a souběžný nárůst počtu uživatelů heroinu v USA, a to z pouhých 68 000 v roce 1970 na 886 000 v roce 2017.

Útokem na nabídku a neřešením poptávky se protidrogová válka OSN a USA snaží o „řešení“ drog, které odporuje neměnnému zákonu nabídky a poptávky. Výsledkem je, že washingtonská drogová válka za posledních 50 let přešla od porážky k debaklu.

Vliv nelegálních drog na domácí trh

Tato drogová válka má však neuvěřitelnou sílu. Přetrvává navzdory desetiletím neúspěchů díky základní stranické logice. V roce 1973, kdy prezident Richard Nixon ještě vedl svou drogovou válku v Turecku a Thajsku, přijal republikánský guvernér státu New York Nelson Rockefeller proslulé Rockefellerovy drogové zákony. Ty zahrnovaly povinné tresty 15 let až doživotí za držení pouhých čtyř uncí narkotik.

Když policie vymetala ulice měst a pátrala po pachatelích nízkých trestů, počet trestů odnětí svobody za drogové zločiny ve státě New York prudce vzrostl z pouhých 470 v roce 1970 na maximum 8 500 v roce 1999, přičemž 90 % uvězněných tvořili Afroameričané. V té době se v newyorských státních věznicích nacházelo dosud nepředstavitelných 73 000 osob. V 80. letech 20. století prezident Ronald Reagan, konzervativní republikán, oprášil Rockefellerovu protidrogovou kampaň za intenzivnější prosazování práva v zemi, vyzval k „celonárodnímu křížovému tažení“ proti drogám a vymohl si drakonické federální tresty za osobní užívání drog a obchodování s nimi v malém měřítku.

Po celých předchozích 50 let zůstával počet vězňů v USA pozoruhodně stabilní – pouhých 110 vězňů na 100 000 obyvatel. Nová drogová válka však tyto vězně téměř zdvojnásobila – z 370 000 v roce 1981 na 713 000 v roce 1989. V důsledku protidrogových zákonů z Reaganovy éry a souběžné státní legislativy se počet vězňů do roku 2008 vyšplhal na 2,3 milionu, čímž se míra uvěznění v zemi zvýšila na mimořádných 751 vězňů na 100 000 obyvatel. A 51 % z nich bylo ve federálních věznicích za drogové delikty.

Takové masové věznění vedlo také k výraznému zbavení volebního práva a nastartovalo trend, který do roku 2012 odepřel volební právo téměř 6 milionům lidí, včetně 8 % všech dospělých Afroameričanů ve volebním věku, tedy voličů, kteří byli po více než půl století v drtivé většině demokraty. Kromě toho tento karcerální režim soustředil vězeňskou populaci, včetně dozorců a dalších vězeňských pracovníků, do konzervativních venkovských okresů země, čímž pro Republikánskou stranu vytvořil něco jako prohnilé čtvrti poslední doby.

Vezměme si 21. kongresový obvod státu New York, který zahrnuje Adirondacks a hustě zalesněný sever státu. Je domovem 14 státních věznic – včetně asi 16 000 vězňů, 5 000 zaměstnanců a jejich 8 000 rodinných příslušníků, což z nich dohromady činí největšího zaměstnavatele v obvodu a určující politickou přítomnost. Když k tomu připočteme asi 13 000 vojáků v nedaleké pevnosti Fort Drum, získáme spolehlivě konzervativní blok 26 000 voličů (a 16 000 nevoličů), tedy největší politickou sílu v okrese, kde volí jen 240 000 obyvatel. Není divu, že dosavadní republikánská kongresmanka přežila modrou vlnu z roku 2018 a s 56 % hlasů suverénně zvítězila. (Nikdy tedy neříkejte, že válka proti drogám neměla žádný vliv.)

Regaganovi republikáni byli v rámování této stranické protidrogové politiky jako morálního imperativu tak úspěšní, že dva jeho liberální demokratičtí nástupci, Bill Clinton a Barack Obama, se vyhnuli jakékoli její vážnější reformě. Místo systémové změny nabídl Obama milost asi 1 700 odsouzeným, což je zanedbatelná hrstka mezi stovkami tisíc odsouzených, kteří jsou stále zavřeni za nenásilné drogové trestné činy.

Zatímco stranická paralýza na federální úrovni blokovala změny, státy, které byly nuceny nést rostoucí náklady na věznění, začaly pomalu snižovat počet vězňů. Například Florida – kde prezidentské volby v roce 2000 rozhodlo pouhých 537 hlasovacích lístků – odhlasovala v listopadu 2018 obnovení volebního práva pro 1,4 milionu zločinců v tomto státě, včetně 400 000 Afroameričanů. Sotva však tento plebiscit prošel, floridští republikánští zákonodárci se zoufale snažili tuto porážku vrátit zpět tím, že požadovali, aby tito zločinci před návratem na seznamy voličů zaplatili pokuty a soudní výlohy.

Nejenže drogová válka ovlivňuje politiku USA nejrůznějšími negativními způsoby, ale také přetvořila americkou společnost – a ne k lepšímu. Překvapivou roli distribuce nelegálních drog v uspořádání života uvnitř některých velkých měst v zemi osvětlila pečlivá studie výzkumníka z Chicagské univerzity, který získal přístup k finančním záznamům drogového gangu uvnitř chudinských sídlišť v chicagském Southside. Zjistil, že v roce 2005 měl gang Black Gangster Disciple Nation, známý jako GD, asi 120 šéfů, kteří zaměstnávali 5 300 mladých mužů, převážně jako pouliční dealery, a dalších 20 000 členů usilovalo o tuto práci. Zatímco šéf každé ze stovky posádek gangu vydělával ročně asi 100 000 dolarů, jeho tři policisté si vydělávali jen 7,00 dolarů na hodinu a jeho 50 pouličních dealerů jen 3,30 dolarů na hodinu, přičemž ostatní členové sloužili jako neplacení učni a ucházeli se o místa na nástupní pozici, když byli pouliční dealeři zabiti, což pravidelně postihlo každého čtvrtého.

Co to všechno znamená? V chudém vnitřním městě s velmi omezenými pracovními příležitostmi poskytoval tento drogový gang zaměstnání s vysokou úmrtností na úrovni minimální mzdy (tehdy 5,15 dolaru za hodinu), kterou si jejich vrstevníci v bohatších čtvrtích vydělávali mnohem bezpečnější prací u McDonalda. Navíc s přibližně 25 000 členy v jižní části Chicaga GD zajišťoval sociální řád pro mladé muže v nestálé věkové kohortě od 16 do 30 let – minimalizoval náhodné násilí, snižoval drobnou kriminalitu a pomáhal Chicagu udržet si lesk světového obchodního centra. Dokud nebude v národních městech dostatek vzdělání a zaměstnání, bude trh s nelegálními drogami nadále vyplňovat prázdné místo prací, která s sebou nese vysokou cenu v podobě násilí, závislostí, věznění a obecněji zmařených životů.

Konec drogové prohibice

Jak celosvětové prohibiční úsilí vstupuje do svého druhého století, jsme svědky dvou protichůdných trendů. Samotná myšlenka prohibičního režimu dosáhla crescenda bezvýchodného násilí nejen v Afghánistánu, ale nedávno i v jihovýchodní Asii, což dokazuje selhání represivní strategie drogové války. V roce 2003 zahájil thajský premiér Thaksin Shinawatra kampaň proti zneužívání pervitinu, která přiměla jeho policii k provedení 2275 mimosoudních poprav během pouhých tří měsíců. Když Rodrigo Duterte dotáhl tuto logiku nátlaku do konce, hned první den ve funkci filipínského prezidenta v roce 2016 nařídil útok na obchod s drogami, který od té doby přinesl 1,3 milionu udání dealerů a uživatelů, 86 000 zatčení a přibližně 20 000 těl pohozených v ulicích měst po celé zemi. Přesto zůstává užívání drog hluboce zakořeněno ve slumech Bangkoku a Manily.

Na druhé straně dějinného žebříčku se hnutí za snižování škod vedené lékaři a komunitními aktivisty po celém světě pomalu snaží rozložit globální prohibiční režim. Například kalifornští voliči svým hlasovacím opatřením z roku 1996 zahájili trend legalizací prodeje lékařské marihuany. V roce 2018 se Oklahoma stala 30. státem, který legalizoval léčebné konopí. Po iniciativách Colorada a Washingtonu v roce 2012 dekriminalizovalo rekreační užívání konopí, dlouho nejrozšířenější z nelegálních drog, dalších osm států.

Portugalská vláda, zasažená v 80. letech 20. století prudkým nárůstem zneužívání heroinu, reagovala nejprve represemi, které stejně jako všude jinde na světě příliš nezabránily rostoucímu zneužívání drog, kriminalitě a infekcím. Postupně síť lékařů v celé zemi přijala opatření ke snižování škod, která přinesla pozoruhodné výsledky. Po dvou desetiletích těchto ad hoc pokusů Portugalsko v roce 2001 dekriminalizovalo držení všech nelegálních drog, nahradilo věznění poradenstvím a dosáhlo trvalého poklesu počtu nakažených virem HIV a hepatitidou.

Předpokládáme-li tuto zkušenost do budoucna, zdá se pravděpodobné, že opatření ke snižování škod budou postupně přijímána na místní a národní úrovni po celém světě, jak se budou omezovat nebo opouštět různé nekonečné a neúspěšné války proti drogám. Možná, že jednoho dne zůstane sbor republikánských zákonodárců v nějaké dubem obložené konferenční místnosti ve Washingtonu a sbor byrokratů OSN v jejich vídeňském sídle se skleněnou věží jedinými apoštoly, kteří budou hlásat zdiskreditované evangelium drogové prohibice.