Neil Young je jedním z nejgeniálnějších, nejzmatenějších, nejvzdornějších a nejfrustrujících rockových umělců.
Jeho dlouhá sólová kariéra – která začala v roce 1968 po jeho odchodu z Buffalo Springfield – je definována střídavě fascinujícími a rozčilujícími nahrávkami. Náš seznam jeho alb seřazených od nejhoršího k nejlepšímu ukazuje, že jeho zhruba tři tucty LP desek lze vcelku přehledně rozdělit na desky, které byste měli slyšet, a desky, které pravděpodobně můžete přeskočit.
Od samého počátku Young nikdy nehrál podle pravidel. Obrovská část jeho alb byla poskládána ze zbytků sessions. Některá z jeho nejlepších a nejvíce určujících děl (včetně přelomového After the Gold Rush) začala žít jako něco úplně jiného.
A více než kterýkoli jiný umělec v historii, snad s výjimkou Boba Dylana, si Young nejednou málem sám zabil kariéru, než se odrazil k dílu, které zachycuje jeho éru.
Přes to všechno zůstal Young jednou z nejvlivnějších postav rocku, zuřivým kytarovým bohem, který čas od času natočí i úchvatně krásná a odosobněná alba. Ať už pracoval sám, nebo s dlouholetou doprovodnou kapelou Crazy Horse či s některou z různých pickupových skupin, které v průběhu let sestavil, byl Young svébytným a často polarizujícím umělcem.
Je neklidný, zatěžující, průkopnický a matoucí. Nikdy však nepodléhal trendům a jeho rozmanitý a rozsáhlý seznam alb za poslední čtyři desetiletí a více stojí za oslavu, ať už je jejich kontext jakýkoli.