Absolvent (1967)

Pozadí

Absolvent (1967) je jedním z klíčových a přelomových filmů konce 60. let, který pomohl nastartovat novou éru filmové tvorby. Vlivný film je kousavou satirou/komedií o čerstvém nebetyčném absolventovi vysoké školy z východního pobřeží, který se ocitá v odcizení a unášen měnícími se společenskými a sexuálními mravy 60. let a zpochybňuje hodnoty společnosti (s klíčovým slovem „umělá hmota“). Témata filmu také odrážela změny probíhající v Hollywoodu, kdy se do popředí dostávala nová avantgarda mladších režisérů. Avantgardní režisér Mike Nichols po úspěchu svého debutu Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966) tímto druhým filmem, se okamžitě stal novým velkým talentem amerického filmu poté, co za svou režii získal Oscara.

Téma nevinného a zmateného mládí, které je zneužíváno, špatně vedeno, sváděno (doslova i obrazně) a zrazováno zkorumpovanou, dekadentní a zdiskreditovanou starší generací (která nachází svou stabilitu v „plastikách“), bylo filmovým divákem dobře pochopeno a vystihlo ducha doby. Jeden z plakátů k filmu hlásal nelehké dospívání čerstvého, bezcílného absolventa vysoké školy:

Toto je Benjamin. Má trochu obavy o svou budoucnost.

Dvě rozdílné generace se odrážejí i v dalších dualitách: dvě soupeřící ženy (mladá nevinná dcera s laníma očima Elaine a starší svůdnice paní Robinsonová), dvě kalifornská prostředí (Los Angeles a Berkeley) a kultury S. a N. Kalifornie (materialistická vs. materialistická), dvě kalifornská prostředí (Los Angeles a Berkeley). intelektuální) a rozpolcenost Benjaminova charakteru (morálně unášený a nerozhodný vs. angažovaný).

Už tehdy rostla nespokojenost se statusem quo a hodnotami střední třídy a přelomový film dokonale odrážel tuto anarchickou náladu americké mládeže 60. let v době eskalace války ve Vietnamu. V konečném důsledku však režisér Nichols vlastně podvratně zobrazil, jak bezcílná a neživotná nespokojená mladá generace byla (v postavě Benjamina) – a bude, až se přiblíží střednímu věku a bude pracovat ve sterilních korporacích. Doplnila ho hudba populárního pěveckého dua Simon a Garfunkel z jejich Grammy oceněného alba The Sounds of Silence (s dříve složenými a dříve vydanými písněmi s výjimkou „Mrs. Robinson“), s významnými, podmanivými texty uprostřed zvuků ku-ku-ku-ku, které umocňovaly nálady a témata filmu.

Film byl nejprve adaptován pro divadelní scénu (v londýnském divadle Gielgud Theatre) a poté měl začátkem dubna 2002 premiéru na Broadwayi, kde si Kathleen Turnerová zopakovala roli paní Robinsonové, spolu s Jasonem Biggsem a Aliciou Silverstoneovou v dalších hlavních rolích. Mnozí diváci tohoto filmu z poloviny 60. let nevěděli, že závod Harolda Lloyda o záchranu, který má zabránit svatbě milované dívky, se již dříve objevil ve vlivném filmu Dívka plachá (1924) tohoto filmového komika z němé éry.

Film byl nominován celkem na sedm Oscarů, včetně nominace za nejlepší film, nejlepšího herce (Dustin Hoffman), nejlepší herečku (Anne Bancroft), nejlepší herečku ve vedlejší roli (Katharine Ross), nejlepší adaptovaný scénář a nejlepší kameru. Film získal pouze jednu cenu – za nejlepší režii. Na Oscara nominovaná adaptace Caldera Willinghama a Bucka Henryho (který se objeví v roli hotelového recepčního) vznikla podle stejnojmenného románu Charlese Webba (v době napsání svého prvního románu byl čerstvým absolventem Williams College na východním pobřeží USA).

Pro roli Benjamina byli zvažováni Warren Beatty, Charles Grodin, Robert Redford a Burt Ward (představitel „Robina“ z televizního seriálu Batman), pro roli paní Robinsonové Patricia Neal a Doris Day. Židovský herec malého vzrůstu (180 cm) Dustin Hoffman byl již obsazen do role nacistického dramatika Franze Liebkinda ve filmu Producenti (1968), když se uklonil a přijal roli neohrabaného absolventa Benjamina Braddocka. Jeho přeběhnutí donutilo Mela Brookse rychle přeobsadit tuto značkovou roli Kennethem Marsem.

Příběh

Film začíná detailním, rozostřeným obrazem tváře Benjamina Braddocka (Dustin Hoffman) . Zdá se, že je sám a izolovaný – je tomu tak -, ale když se kamera stáhne, ukáže se, že je v letadle plném cestujících různého věku. Vrací se domů do Los Angeles z vysoké školy na Východě. Působí lehce plaše a nevýrazně, jeho tvář má prázdný, bezvýrazný, vyčerpaný, zombie výraz.

Když stojí němý sám na automatickém, vlevo se pohybujícím dopravníkovém chodníku (s monotónní nahrávkou, která říká pravý opak: „Držte se prosím zábradlí a stoupněte si doprava. Pokud si přejete projít, udělejte to prosím vlevo“) na rušném letišti v Los Angeles, při přehrávání titulků zazní na soundtracku skladba The Sounds of Silence, která umocňuje téma jeho prázdnoty a odcizení od okolí:

…A v holém světle jsem viděl, deset tisíc lidí, možná víc.
Lidé mluvící, aniž by mluvili, lidé slyšící, aniž by poslouchali.
Lidé skládající písně, které hlasy nikdy nesdílely, nikdo se neodvážil narušit zvuk ticha…

Scéna vyzvednutí jeho zavazadel z mechanizovaného pásu a jeho zmizení v davu terminálu a k vnějším dveřím se rozplývá v další scéně. Benjamin je ve své ložnici v patře v domě svých rodičů z vyšší střední třídy během maturitního večírku pořádaného na jeho počest. Sedí a tupě zírá před sebe, umístěný ve svém pokoji před akvárium (přičemž pozoruje jeho obyvatele) a chce být sám se svými myšlenkami. Na dně akvarijní nádrže je model potápěče – symbolizuje Benovo „utopení“ a předznamenává scénu, v níž předvádí potápěčskou výstroj a skrývá se přede všemi potopením na dno bazénu.

Ben je pýchou svých bohatých rodičů z jihokalifornského předměstí, kteří pro svého čerstvého absolventa připravili uvítací koktejl na uvítanou, na který pozvali všechny své přátele, nikoli jeho. Jeho otec (William Daniels) najde svého syna nahoře a ptá se, jestli se něco děje. Ben otci neartikulovaně sdělí, že je bez kormidla – nemá žádné plány ani směr svého života a obává se o svou budoucnost:

Ben je zmatený a frustrovaný, snaží se pochopit smysl života dospělých a hraní her a pokouší se najít vlastní normy. Snaží se hledat poctivý a upřímný způsob, jak žít svůj vlastní život, aniž by následoval kalifornský životní styl svých rodičů.

Rodiče trvají na tom, aby se připojil k večírku a předstoupil před obdivovatele a rodinu – má být na odiv. Když Bena přemlouvají, aby sešel dolů, kamera se zastaví na dalším exponátu – zarámovaném černobílém obrázku nešťastného nebo zamračeného klauna, který visí na zdi na schodišti – odraz Benovy vlastní nešťastné role předváděné atrakce. Na večírku ho vítá mnoho přátel jeho rodičů, kteří poskakují mezi malými skupinkami dospělých. Ti v mladém absolventovi vidí prostředek k naplnění svých vlastních ambicí – v klasických „small talk“ setkáních:

Hej, tady je ten oceněný vědec. Všichni jsme na tebe hrdí, Bene.

Jako dárek k promoci dostal Ben nablýskanou červenou Alfu Romeo. Další rodinný přítel mu gratuluje: „Ahoj, tady je hvězda atletiky. Jak se máš jako track star?“ Další hosté kolem něj dělají rozruch a nabízejí mu blahopřejné polibky:

Ben váhá, je v rozpacích ze vší té pozornosti a chybí mu společenská grácie. U rodinného bazénu dostává Ben slova rady od pana McGuira (Walter Brooke), rodinného přítele, v jedné z nejpamátnějších replik filmové historie:

Zpocený a neschopný snášet další zlobení a nechtěné rady, s pocitem všeobecného odporu k hodnotám vyšší střední třídy, která ho obklopuje, si Ben uvědomuje, že je zcela odcizen finančním měřítkům hodnot, která jsou mu vnucována pro jeho budoucnost. Odchází do své ložnice, aby si lehl, zatímco všichni poslouchají jeho úspěchy z ročenky z vysoké školy: „Kapitán běžeckého týmu, vedoucí debatního klubu, zástupce šéfredaktora vysokoškolských novin v nižším ročníku, vedoucí redaktor ve vyšším ročníku (Zabouchne dveře ložnice.)…“

Benovo odcizení symbolizují záběry přes sklo – oknem v patře se dívá na bazén na dvorku. Jeho tvář je viděna přes sklo akvária, jak do něj zírá a studuje ho – možná závidí klidnou polohu plastového hlubinného potápěče. Když černě oděná paní Robinsonová (36letá Anne Bancroftová, jen o šest let starší než Hoffman), manželka otcova obchodního partnera, otevře v záběru dveře jeho ložnice, objeví se oba za sklem. Přišla tam za ním (nejprve ji vidíme v obývacím pokoji, jak ho pozoruje z pohovky v pozadí) a vysvětluje, že hledá koupelnu, ale její zájem o něj popírá její výmluvu.

Vypadá rozrušeně, Ben přiznává, že je obecně „znepokojený věcmi“ a raději by byl sám. Ona trvá na tom, aby ji odvezl domů, protože její manžel už odjel s jejich autem. Když jí nabídne vlastní klíčky od auta („Umíš pracovat s cizím řazením?“) a ona tvrdí, že neumí řídit s řadicí pákou, hodí klíčky do akvária – přímo na vrchol miniaturní figurky potápěče. On neochotně souhlasí („Pojďme“) poté, co vyloví klíče.

V klasické scéně poté, co ji odveze do jejího domu ve svém kabrioletu Alfa Romeo, ho láká do domu a chladně a pevně ho přesvědčuje, aby ji doprovodil do domu, dokud nerozsvítí světla. Nalije mu pití a pak už je nemotorný, pasivní Ben tváří v tvář sexuálnímu svádění neurotickou, cynickou a alkoholickou paní Robinsonovou bezmocný, roztěkaný a zmatený:

Benjamin se omluvně přizná, že je „popletený“ a zmatený, a polkne svůj drink. Protože ví, že neviděl portrét její dcery Elaine (Katharine Rossová) zhotovený o předchozích Vánocích, vyláká ho po schodech do Elaininy ložnice. Když se podívá na portrét, začne se nenuceně svlékat a požádá ho o pomoc:

Její troufalost a přibližování se k němu ho vyděsí a nakonec ho vyplaší ze dveří a ze schodů. Než však odejde, trvá na tom, aby jí osobně doručil kabelku ze stolu v hale. Bojí se znovu vyjít nahoru, ale spěchá na její rozkaz, když mu přikáže:

Proboha, Benjamine, přestaň se takhle chovat a přines mi tu kabelku!“

.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.