Abortion and regret

Článek se zabývá třemi tezemi o postabortivní lítosti, které se snaží ilustrovat její relevanci pro uvažování o potratu a které jsou často explicitně či implicitně používány k odrazování žen od této reprodukční volby. První je, že postabortivní lítost činí potrat morálně neospravedlnitelným. Druhým je, že relativně vysoký výskyt postabortivní lítosti – ve srovnání s nižším výskytem postabortivní lítosti v příslušné srovnávací oblasti – je dobrým důkazem morální nepřípustnosti volby potratu. Třetí spočívá v tom, že vysoká míra postabortivní lítosti naznačuje, že interrupce není pro dotyčnou ženu tou nejrozumnější nebo blahobyt maximalizující volbou. Všechny tři teze argumentují pro přesvědčivost poznatků o postabortivní lítosti v morálním a praktickém uvažování o potratu, zejména z pohledu těhotné ženy. Tento článek tvrdí, že všechny tři teze jsou chybné. Zejména se snaží čtenářům připomenout, že pocity lítosti směřující k minulým rozhodnutím jsou často odděleny od skutečnosti o jejich morálním či racionálním zdůvodnění. Navíc určité rysy zejména reprodukčních rozhodnutí způsobují, že lítost je v tomto kontextu obzvláště nevhodným měřítkem pro skutečné ospravedlnění, a dokonce je epistemicky méně spolehlivá jako důkaz nedostatku ospravedlnění, než tomu může být v jiných oblastech rozhodování. Z toho vyplývá, že míra postabortivní lítosti, i když lze předpokládat, že je vyšší než míra postnatální lítosti, není pro morální a praktické uvažování o interrupci tak relevantní, jak se někdy naznačuje.