7 věcí, které možná nevíte o bitvě u Waterloo

Když se Napoleon střetl se svým Waterloo, nebyl ve skutečnosti u Waterloo.

Navzdory svému přízvisku se bitva odehrála tři míle jižně od města Waterloo ve vesnicích Braine-l’Alleud a Plancenoit na hřebeni Mont Saint Jean. Zatímco Francouzi označovali toto vojenské střetnutí jako „bitvu u Mont Saint-Jean“, ve většině světa se stalo známým jako „bitva u Waterloo“, protože vévoda z Wellingtonu, který vedl vítězná vojska, měl v této vesnici své velitelství a datum napsané na oficiální zprávě, kterou poslal zpět do Británie, se nakonec v lidové paměti spojilo s touto bitvou. „Napoleon do Waterloo nikdy nevkročil, to je fakt,“ řekl listu Wall Street Journal belgický historik a bývalý obyvatel Waterloo Bernard Coppens.

Britské jednotky tvořily jen menšinu Wellingtonových sil.

Vévoda z Wellingtonu byl sice Brit, ale armáda, kterou vedl do bitvy, byla mnohonárodnostní. Britské jednotky představovaly pouze třetinu Wellingtonovy armády a většinu těchto vojáků tvořili Irové, Velšané a Skotové. (Wellington sám se narodil v Irsku a měl anglo-irské předky.) Přibližně polovina Wellingtonových vojáků pocházela z německých států a ve značném počtu bojovali také nizozemští a belgičtí vojáci. Kromě Wellingtonovy armády dorazilo pozdě odpoledne na bojiště více než 50 000 Prusů pod vedením maršála Gebharda Leberechta von Bluchera, kteří zvrátili průběh boje.

Poražený Napoleon zvažoval útěk do Spojených států.

Po bitvě u Waterloo se Napoleon vrátil do Paříže, kde byl 22. června 1815 nucen abdikovat. Uprchl do pobřežního města Rochefort, odkud pravděpodobně hodlal odplout do Spojených států, které právě ukončily vlastní válku s Velkou Británií. „Jistě jste slyšeli o novém císařově neštěstí,“ napsal jeden z Napoleonových příbuzných druhému po jeho abdikaci. „Odjíždí do Spojených států, kde se k němu všichni připojíme.“ Britské lodě však blokovaly Rochefort a bývalý císař nechtěl riskovat případnou nepříjemnost, že by byl přistižen, jak se skrývá na palubě lodi. Když mu byla cesta do Spojených států zablokována, vzdal se Napoleon 15. července 1815 britské válečné lodi a o tři měsíce později byl vypovězen na odlehlý ostrov Svatá Helena v jižním Atlantiku, kde prožil posledních šest let života až do své smrti v roce 1821. Napoleonovu bratrovi Josefovi, sesazenému španělskému králi, se podařilo bezpečně doplout do Spojených států z jiného francouzského přístavu a 15 let žil v New Jersey. Prchající bonapartisté také založili krátce existující kolonii Vine and Olive Colony v Alabamě jako bezpečné útočiště.

Mokré počasí způsobilo Napoleonovi osudné zpoždění.

Noc před bitvou se na oblast kolem Waterloo snesl silný déšť. Napoleonovo dělostřelectvo patřilo k jeho největším přednostem, ale francouzský císař se obával, že rozmoklé a blátivé podmínky zbrzdí postup jeho mužů, koní a těžkých děl. V naději, že půda vyschne, čekal Napoleon se zahájením útoku až do poledne. Toto zpoždění se ukázalo jako nákladné, protože nakonec umožnilo Blucherově pruské armádě zapojit se do boje dříve, než Francouzi mohli porazit Wellingtonovy síly.

Hemoroidy byly možná Napoleonovým skutečným Waterloo.

Jak podrobně popisuje Phil Mason ve své knize „Napoleon’s Hemorrhoids: A další drobné události, které změnily dějiny“ se někteří badatelé domnívají, že francouzský vojevůdce ráno v den bitvy u Waterloo trpěl bolestivým záchvatem hemoroidů, které mu znemožnily vyjet na koni na průzkum bojiště, jak bylo jeho zvykem, a mohly přispět k jeho porážce. Odborník na Waterloo Alasdair White však deníku New York Times řekl, že tato historka je „absolutní mýtus“, který si vymysleli Napoleonovi příznivci, protože „nemohou uvěřit, že velký muž prohrál, takže s ním muselo být něco v nepořádku.“

Mrchožrouti sbírali „zuby z Waterloo“ z mrtvých vojáků, aby z nich vyrobili zubní náhrady.

Během několika hodin po skončení bitvy začali místní obyvatelé používající kleště i malá kladiva a dláta odstraňovat přední zuby z desítek tisíc vojáků ležících mrtvých na bojišti. Vzhledem k vysoké poptávce po lidských zubech prodávali lupiči uloupené zuby zubařům, kteří z nich vyráběli zubní protézy. Podle anglického Národního armádního muzea se angličtí zubaři nijak nesnažili utajit své zdroje a zubní náhrady inzerovali jako „zuby z Waterloo“ nebo „slonovinu z Waterloo“. Dokonce i v době občanské války pokračovali angličtí zubaři v čilém obchodu s dovozem zubů padlých vojáků, kterým se stále říkalo „zuby z Waterloo“.

Vévoda z Wellingtonu si do kapsy strčil nemalý tribut.

Mírová smlouva, na které se Francie dohodla s evropskými mocnostmi v listopadu 1815, zmenšila rozlohu francouzského území a požadovala, aby poražená země během pěti let zaplatila obrovské odškodné. Jako uznání za jeho zásluhy udělil parlament vévodovi z Wellingtonu 200 000 britských liber, což podle Královského ženijního muzea odpovídá dnešním 15 milionům britských liber.