7 fascinujících faktů o Panamském průplavu

Myšlenka vybudovat průplav přes Panamu vznikla již v 16. století.

V roce 1513 španělský objevitel Vasco Nunez de Balboa jako první Evropan zjistil, že Panamský průliv je jen tenký pevninský most oddělující Atlantický a Tichý oceán. Balboův objev podnítil hledání přirozené vodní cesty spojující oba oceány. V roce 1534, poté, co se žádný takový průchod přes průliv nepodařilo najít, nařídil císař Svaté říše římské Karel V. průzkum, který měl zjistit, zda by bylo možné průplav vybudovat, ale geodeti nakonec rozhodli, že stavba lodního průplavu není možná.

Muži, kteří stáli za Suezským průplavem a Eiffelovou věží, byli odsouzeni v souvislosti s neúspěšnou snahou o vybudování průplavu.

V následujících staletích různé státy uvažovaly o vybudování panamského průplavu, ale k vážnému pokusu došlo až v 80. letech 19. století. V roce 1881 začala francouzská společnost v čele s Ferdinandem de Lessepsem, bývalým diplomatem, který vybudoval Suezský průplav v Egyptě, kopat průplav přes Panamu. Projekt provázelo špatné plánování, technické problémy a tropické nemoci, které zabily tisíce dělníků. De Lesseps měl v úmyslu vybudovat průplav na úrovni moře, bez zdymadel, podobně jako Suezský průplav, ale proces hloubení se ukázal být mnohem obtížnější, než se předpokládalo. Gustave Eiffel, který navrhl slavnou pařížskou věž nesoucí jeho jméno, byl poté najat, aby pro kanál vytvořil zdymadla; společnost vedená De Lessepsem však v roce 1889 zkrachovala. V té době Francouzi do projektu kanálu investovali více než 260 milionů dolarů a vytěžili více než 70 milionů kubických metrů zeminy.

Kolaps projektu kanálu způsobil ve Francii velký skandál. De Lesseps a jeho syn Charles spolu s Eiffelem a několika dalšími vedoucími pracovníky společnosti byli obviněni z podvodu a špatného hospodaření. V roce 1893 byli shledáni vinnými, odsouzeni k trestu odnětí svobody a pokutě, rozsudky však byly zrušeny. Po tomto skandálu Eiffel odešel z podnikání a věnoval se vědeckému výzkumu; Ferdinand de Lesseps zemřel v roce 1894. Téhož roku byla založena nová francouzská společnost, která měla převzít majetek zkrachovalého podniku a pokračovat ve stavbě průplavu; i tato druhá firma však brzy od svého úsilí upustila.

Amerika původně chtěla postavit průplav v Nikaragui, nikoliv v Panamě.

Po celé 19. století Spojené státy, které z ekonomických a vojenských důvodů chtěly průplav spojující Atlantik a Pacifik, považovaly Nikaraguu za vhodnější místo než Panamu. Tento názor se však částečně změnil díky úsilí Philippe-Jeana Bunau-Varilla, francouzského inženýra, který se podílel na obou francouzských projektech průplavů. Koncem 90. let 19. století začal Bunau-Varilla lobbovat u amerických zákonodárců za odkoupení francouzských aktiv v Panamě a nakonec řadu z nich přesvědčil, že v Nikaragui se nacházejí nebezpečné sopky, takže Panama je bezpečnější volbou.

V roce 1902 schválil Kongres odkoupení francouzských aktiv. Když však následujícího roku Kolumbie, jejíž byla Panama v té době součástí, odmítla ratifikovat dohodu umožňující Spojeným státům vybudovat průplav, Panamci se za podpory Bunau-Varilly a s tichým souhlasem prezidenta Theodora Roosevelta vzbouřili proti Kolumbii a vyhlásili nezávislost Panamy. Brzy poté americký ministr zahraničí John Hay a Bunau-Varilla, jednající jako zástupce panamské prozatímní vlády, vyjednali smlouvu Hay-Bunau-Varilla, která Americe poskytla právo na zónu o rozloze více než 500 čtverečních mil, v níž mohla vybudovat průplav; zóna průplavu měla být pod trvalou kontrolou Američanů. Celkově měly Spojené státy na výstavbu průplavu vynaložit přibližně 375 milionů dolarů, což zahrnovalo platbu 10 milionů dolarů Panamě jako podmínku smlouvy z roku 1903 a 40 milionů dolarů na odkoupení francouzského majetku.

Set let poté, co Spojené státy dokončily Panamský průplav, zůstává plavební spojení přes Nikaraguu stále možným: V roce 2013 oznámila čínská společnost, že uzavřela s nikaragujskou vládou dohodu v hodnotě 40 miliard dolarů o právech na výstavbu takové vodní cesty.

Při stavbě průplavu zemřelo více než 25 000 dělníků.

Stavitelé průplavu se museli potýkat s řadou překážek, včetně náročného terénu, horkého a vlhkého počasí, silných dešťů a řádění tropických nemocí. Při dřívějších francouzských pokusech zemřelo více než 20 000 dělníků a americké úsilí nedopadlo o mnoho lépe; v letech 1904 až 1913 zemřelo v důsledku nemocí nebo nehod přibližně 5 600 dělníků.

Mnoho z těchto dřívějších úmrtí bylo způsobeno žlutou zimnicí a malárií; nemocemi, které podle tehdejšího názoru lékařů způsoboval špatný vzduch a špinavé podmínky. Na počátku 20. století však lékaři lépe pochopili roli komárů jako přenašečů těchto nemocí, což jim umožnilo výrazně snížit počet úmrtí mezi pracovníky průplavu díky řadě hygienických opatření, která zahrnovala odvodnění míst se stojatou vodou, odstranění možných líhnišť hmyzu a instalaci okenních sítí v budovách.

Průplav každoročně využívá 13 000 až 14 000 lodí.

Průplav nejvíce využívají americké lodě, dále lodě z Číny, Chile, Japonska, Kolumbie a Jižní Koreje. Každá loď, která průplavem proplouvá, musí zaplatit mýtné podle své velikosti a objemu nákladu. Mýtné pro největší lodě se pohybuje kolem 450 000 dolarů. Nejmenší mýtné, které kdy bylo zaplaceno, bylo 36 centů, které v roce 1928 zaplatil americký dobrodruh Richard Halliburton, který průplav přeplaval. Dnes se na mýtném vybere ročně asi 1,8 miliardy dolarů.

Průměrně trvá lodi průplavem 8 až 10 hodin. Při průjezdu jím systém zdymadel zvedne každou loď o 85 stop nad hladinu moře. Kapitáni lodí nesmějí průplavem proplouvat sami; místo toho přebírá navigační kontrolu nad každou lodí speciálně vyškolený lodivod průplavu, který ji vede vodní cestou. V roce 2010 proplulo průplavem milionté plavidlo od jeho otevření v roce 1914.

V roce 1999 předaly Spojené státy kontrolu nad průplavem Panamě.

V letech po otevření průplavu vzrostlo napětí mezi Amerikou a Panamou ohledně kontroly nad průplavem a okolní průplavovou zónou. V roce 1964 se Panamci vzbouřili poté, co jim bylo zabráněno vyvěsit v zóně průplavu vlajku svého státu vedle vlajky USA. V důsledku těchto násilností Panama dočasně přerušila diplomatické vztahy se Spojenými státy. V roce 1977 podepsali prezident Jimmy Carter a panamský generál Omar Torrijos smlouvy, které v roce 1999 převedly kontrolu nad průplavem na Panamu, ale daly Spojeným státům právo použít vojenskou sílu na obranu vodní cesty proti jakémukoli ohrožení její neutrality. Navzdory odporu řady politiků, kteří nechtěli, aby se jejich země vzdala pravomocí nad průplavem, americký Senát v roce 1978 těsným poměrem hlasů smlouvy mezi Torrijosem a Carterem ratifikoval. V prosinci 1999 byla kontrola nad průplavem mírovou cestou předána Panamě a od té doby za něj Panamci zodpovídají.

Průplav se rozšiřuje, aby zvládl i dnešní megalodě.

V roce 2007 byly zahájeny práce na projektu rozšíření v hodnotě 5,25 miliardy dolarů, který umožní průplavu odbavovat lodě typu postpanamax; to znamená lodě přesahující rozměry takzvaných panamaxů, postavených tak, aby se vešly do průplavu, jehož zdymadla jsou 110 stop široká a 1 000 stop dlouhá. Rozšířený průplav bude schopen odbavit nákladní lodě převážející 14 000 kontejnerů o délce 20 stop, což je téměř trojnásobek současného množství. Projekt rozšíření, jehož dokončení se očekává koncem roku 2015, zahrnuje vytvoření nové, větší sady zdymadel a rozšíření a prohloubení stávajících plavebních kanálů. I když se však do nových zdymadel vejde mnoho moderních lodí, stále nebudou dostatečně velká pro některá plavidla, jako jsou například lodě třídy Triple E společnosti Maersk, největší kontejnerové lodě na světě, které měří 194 stop na šířku a 1 312 stop na délku a mají kapacitu 18 000 20stopých kontejnerů.