Zdroj:
Seznámení s novými lidmi mě může znervózňovat.
Není to stydlivost, nedůvěra nebo obava, že mě nebudou mít rádi (no tak, kdo by mě neměl rád?). Je to proto, že vím, že během našeho prvního rozhovoru dojde k nevyhnutelnému:
„Takže… odkud jsi?“
„Takže… máš nějaké sourozence?“
„Takže… jak často navštěvuješ svou rodinu?“
A pak se musím rozhodnout:
Protože kdybych lhal, nejenže bych tím zostudil svou průběžnou, úspěšnou existenci, ale bylo by to opravdu trapné, kdyby se z toho člověka vyklubal někdo víc než jen jednorázový účastník rozhovoru.
Pokud řeknu pravdu, riskuji, že zničím jakoukoli šanci na přátelství tím, že 1) se budou cítit neuvěřitelně trapně kvůli mé odpovědi, nebo 2) mě označí za méně důležitého člověka na této Zemi, protože nemám rodinu.
V 95 % případů říkám pravdu.
Ale to, že se nestydím za to, že nemám rodinu, mi nijak neusnadňuje život v naší společnosti.
Rodina (tedy síla v počtu) už pro nás není organicky důležitá, protože neriskujeme, že nás každý den sežerou lvi, ale přesto ji i nadále přikládáme jako něco mnohem víc než neprozkoumanou kulturní hodnotu.
Pokud lidem řeknete, že jste přišli o rodinu při strašlivé nehodě nebo kvůli řadě nemocí, společnost vám vaši situaci „odpustí“. Nyní vás mohou za vašimi zády přinejmenším litovat po zbytek vašich dnů. (Hurá?) Ale pokud se ukáže, že jste své pokrevní nebo zákonné příbuzné opustili z vlastní vůle – hochu, jste hrozný, hrozný člověk.
Existují však nejrůznější důvody, proč se lidé nemusí držet (problematických) rodin, mezi něž patří např:
- Jedinci, kteří odcházejí kvůli zneužívání nebo zanedbávání v rodině
- Jedinci, kteří odcházejí kvůli tomu, že je rodina nepodporuje – buď obecně, nebo v těžkém období (jako je smrt, rozvod nebo zneužívání)
- Jedinci, kteří odcházejí kvůli tomu, že rodina odmítá jejich identitu (například to, že jsou LGBTQIA+, například)
- Jedinci, kteří odcházejí kvůli tomu, že se členové rodiny dopouštějí vysilujících činností (jako je zneužívání drog, kleptomanie, pedofilie nebo vraždy)
Tyto důvody však často nejsou pro průměrného, rodinně spokojeného člověka dostatečně závažné a často se považují za nevhodné zavazadlo, které je třeba někomu krátce po seznámení zmínit.
Přímo řečeno, naše společnost nám dovolí nemít rodinné příslušníky pouze tehdy, když jsou mrtví. Nebo, jinými slovy, pokud neexistuje žádná jiná možná alternativa k tomu, abychom je měli.
To nahrává předpokladu, že všechny rodiny jsou dobré, i když jen pro své vlastní příbuzné.
A když někdo tomuto předpokladu vrazí facku (tím, že upřednostní své vlastní potřeby -skandál!), je označen za toho, kdo za to může.
Někteří z nás si nedokážou představit, jaké by to bylo, kdyby neměli svůj zdravý rodinný systém podpory po celý život, a tak to nedělají. Spíše se vyhýbáme těm, kteří se již potýkají s problémy.
Přátelé, tohle je útlak v té nejlepší podobě – tak zakořeněný a rozšířený, že si ho prakticky nikdo z nás nevšimne, pokud není na jeho straně.
A nutí lidi držet se rodin, které jim ubližují, nerespektují je nebo jinak drží jejich existenci pod palcem.
Pokud se vyhneme níže uvedeným hrubým přesvědčením a budeme proti nim bojovat, můžeme se o to více přiblížit osvobození lidí od nezdravých a toxických vztahů.
Můžeme se s rodinou usmířit, když se „jen pokusíme“
Jak již bylo řečeno v předchozím článku, toto tvrzení často pronášejí lidé, kteří – budiž jim země lehká – nemají o ničem ani páru.
Představují si, že jakoukoli roztržku lze napravit, že žádný zločin není silnější než krev.
Toto tvrzení vychází ze dvou předpokladů: 1) že všichni členové rodiny se automaticky a bezpodmínečně milují díky jakési vesmírné síle a 2) že žádný člen rodiny by nikdy neublížil nebo nemohl ublížit druhému. To zřejmě prostě není možné.
Je tu také přesvědčení, že jste nějakým způsobem zodpovědní nejen za problémy, které máte se svou rodinou, ale můžete za to, že jste je zázračně nepřesvědčili, aby vám na nich záleželo.
Není to na jednotlivcích, kteří se dopustili nějakého rodinného příkoří – je to na vás. Protože ty jsi ten, kdo odchází. Jsi to ty, kdo musel zvednout ruce nad rodinnou terapií a soudními příkazy a vším ostatním, s čím ti rodina odmítla vyjít vstříc (za předpokladu, že to vůbec stálo za pokus). Ty jsi ten, kdo se postavil za to, aby si zachoval bezpečí nebo zdravý rozum nebo jakýkoli důvod to byl. Za to, že jsi úžasný, si můžeš sám.“
Logické, že?“
Všechny tyto negativní domněnky, které jsou na tebe kladeny, se nakonec rovnají jednomu: odpůrci to nikdy nezažili, nedokážou pochopit vlastní existenci bez rodiny a kvůli chybě 404 v mozku se snaží jít za jediným konceptem, který jim dává smysl:
Měli bychom být politováni
Prakticky pro každého z nás je odchod od rodiny bolestný. Nezáleží na okolnostech.
Jsou to nicméně jediní lidé, o kterých máme možná pocit, že je opravdu známe, a byli jsme podmíněni tím, že tito lidé by pro nás měli být vždy nejdůležitější.
Dělá to věci s vaší psychikou – navíc k tomu, co vám rodina předhazuje na začátku.
Takže určitě nastane proces uzdravování, změna paradigmatu vašeho života. A bude to v různé míře stát za houby. Ale víte co? Po roce nebo dvou od začátku nového života jsem si uvědomil, o kolik jsou věci úžasnější.
Když z někoho cítím lítost, když zjistí, že nemám rodinu, snažím se spolknout podráždění. Je urážlivé myslet si, že jsem nějak neúplná bytost jen proto, že se nebavím s těmi, kdo mají stejnou krev jako já. Vždyť je toho ve mně mnohem víc. Nejsem pouhým prodloužením lidí přede mnou. Moji mě nevlastnili a vaši nevlastní vás.“
Jistě, vždycky tu bude bolest a stesk a nostalgie po těch několika dobrých časech, které byly. Ale pak si vzpomenu, jak bolestné to také bylo a jak ty dobré časy nemohly ospravedlnit ani převážit ty špatné.
Nakonec nemám čas se litovat. Jsem příliš zaneprázdněná tím, že žiju docela úžasný život.
A pokud nelituji sama sebe, neměli byste mě litovat ani vy.
Nemáme co dělat o svátcích založených na rodině
Nemůžu ani říct, kolikrát se mi stalo, že ke mně přistoupili známí nebo přátelé přátel a řekli: „Ty nemáš rodinu, že? No to je dobře, takže můžeš krmit mou kočku/psa/ptáka/gremlina, zatímco budu pryč na Vánoce/Hanukku/Thanksgiving/Můj obětní kozí obřad!“
Občas se mi stalo, že se na mě o svátcích obrátilo tolik lidí, že se jejich požadavky překrývaly, což způsobilo, že se o mě přetahovali, aniž by se mě někdo zastavil a zeptal se mě, jestli tu zodpovědnost vůbec chci vzít na sebe.
Za prvé, neslušné.
Za druhé, o „rodinných“ svátcích se bavím jako o život. Často shromáždím své kolegy sirotky na den plný stolních her, filmů, jídla nebo jen tak obyčejného pošťuchování.
Bez ohledu na způsob jsem vždycky, vždycky miloval své svátky od té doby, co jsem opustil svou rodinu. Jsem opravdu nadšená nejen kvůli všem těm možnostem, které mám před sebou, jak slavit, ale i proto, že už prostě nejsem zavřená v toxickém prostředí jako zvíře v kleci. Jak to, proboha, může být menší důvod k oslavě než to, co se děje s tvým pokrevním příbuzenstvem?“
Tak si najdi někoho jiného, kdo ti tu zatracenou želvu pohlídá. Mám toho malého prevíta rád, ale nechci, aby mi někdo narušoval moje vlastní plány, stejně jako ty nechceš, aby mi někdo narušoval ty tvoje.“
Naše osobní životy jsou méně důležité než vaše
Trošku jako výše uvedená hrubost, jen se často týká spolupracovníků místo přátel přátel přátel.
Ať už jsem pracoval v jakémkoli stylu práce (příprava jídla, zákaznický servis, korporace), nikdy se mi nestalo, že by za mnou někdo přišel a řekl: „Mohl bys ty tři dny před Díkůvzdáním vzít moji směnu? Opravdu chci jet dřív za rodinou a vím, že žádnou nemáš.“
Promiňte, prosím, mluvte pomalu a vyslovujte, až mi budete vysvětlovat, co přesně jste právě naznačil o mém životě. Protože mám místa, kam musím jít, lidi, se kterými se chci setkat, a spoustu plánovaných rande v akváriu. Takže moje odpověď zní ne. Jdi se zeptat někoho jiného.
Podle mých zkušeností je to předpoklad, který se při zpochybnění setkává s největším odporem.
Já jsem právě odmítl vzít si tvou směnu nebo projekt, když vím, že máš rodinu, za kterou musíš jít, a ty víš, že já ne? K čertu se mnou a mými nízkými, nerodinnými plány. Moji lidé nikdy nemohou být tak důležití jako tví lidé. I když mě – víš – zvedli, oprášili a postarali se o to, aby o mě bylo postaráno, i když jim to zákon neukládá.
Jen proto, že nemáme „rodinu“, nemáme rodinu
Což mě přivádí k dalšímu bodu:
Nemyslíme si, že jsme nějak lepší než vy.
Ale nezapomeňte, že ani vy nejste lepší než my.
Musíme nemít pokrevní příbuzné, ale stále máme příbuzné. Ti vaši jsou jen jiní než naši. Vy máte prostě v některých oblastech větší štěstí a my v jiných.“
Zásadně nám naše rodiny nebyly dány darem od samého počátku. A i když uznáváme a respektujeme důležitost a posvátnost vašich pokrevních svazků (a vážně, je to pro vás skvělé), přesto je v nás pocit hrdosti, že jsme jich museli dosáhnout sami, bez krve.
Je to oficiální razítko, že jsme to zvládli, že budeme v pořádku. Tito slavní lidé nás přesvědčují, že jsme přece jen hodni lásky.
Zkrátka, naše Rodiny jsou pro nás velmi důležité. Nesrážejte je.
Pokud je srážíte, znehodnocujete jejich význam pro nás jako skutečných, dýchajících vlivů v našich životech.
Utvrzujete přesvědčení, že někteří lidé mají právo vlastnit jiné lidi. Dáváte najevo, že jste lepší než my jen díky osudu, náhodě a privilegiím.
Prokažte nám všem laskavost a přehodnoťte, co pro vás znamená rodina.
Pomůže to odbourat část útlaku, který nám všem visí nad hlavou. Každý má právo odstranit se z toxických situací a od toxických lidí, být v bezpečí a šťastný. Je to tak jednoduché.
James St. James je přispěvatelkou časopisu Everyday Feminism. Své jméno nemá nijak zvlášť v lásce, ale musí uznat, že je díky němu lépe zapamatovatelné. Když není zrovna zaneprázdněn strašením cis genderových lidí svou trans genderovou agendou, rád hraje SEGA a jí sladkosti.