11 faktů o Johannu Sebastianu Bachovi

Johann Sebastian Bach je všude. Svatby? Bach. Strašidelné domy? Bach. Kostel? Bach. Drtivá sóla na elektrickou kytaru? Podívejte, to je Bach! Barokní skladatel vytvořil více než 1100 děl, od liturgických varhanních skladeb po světské kantáty pro orchestr, a jeho myšlenky o hudební formě a harmonii stále ovlivňují generace hudebních tvůrců. Zde je 11 věcí, které o muži, jenž stojí za hudbou, možná nevíte.

O tom, kdy se vlastně narodil, panují neshody.

Někteří lidé slaví Bachovy narozeniny 21. března. Jiní lidé zapalují svíčky 31. března. Správné datum záleží na tom, koho se zeptáte. Bach se narodil v Durynsku v roce 1685, kdy se v Německu ještě používal juliánský kalendář. Dnes se používá gregoriánský kalendář, který data posunul o 11 dní. A zatímco většina životopisů se přiklání k datu 31. března, bachovský badatel Christopher Wolff pevně stojí za 21. týmem. „Je pravda, že jeho život byl ve skutečnosti o 11 dní delší, protože protestantské Německo přijalo v roce 1700 gregoriánský kalendář,“ řekl pro Classical MPR, „ale se zákonnou podmínkou, že všechna data před 31. prosincem 1699 zůstávají v platnosti.“

Stál v centru hudební dynastie.

Bachův pradědeček byl dudák. Jeho dědeček byl dvorním hudebníkem. Jeho otec byl houslista, varhaník, dvorní trubač a hráč na kotel. Nejméně dva z jeho strýců byli hudebními skladateli. Měl pět bratrů – všichni se jmenovali Johann – a tři z nich, kteří se dožili dospělosti, se stali hudebníky. J. S. Bach měl také 20 dětí a z těch, které se dožily dětství, se nejméně pět stalo profesionálními skladateli. Podle Nekrologu, nekrologu sepsaného Bachovým synem Carlem Philippem Emanuelem Bachem, „počínaje Veitem Bachem, otcem zakladatelem této rodiny, se všichni jeho potomci až do sedmé generace věnovali hudebnímu povolání, až na několik výjimek.“

Podnikl hudební pouť, která zahanbí každý výlet do Woodstocku.

V roce 1705 ušel dvacetiletý Bach 280 mil – přesně tak, šel pěšky – z města Arnstadt do Lübecku v severním Německu, aby si poslechl koncert vlivného varhaníka a skladatele Dietericha Buxtehudeho. Zůstal tam čtyři měsíce, aby se u tohoto hudebníka učil. Bach doufal, že se stane Buxtehudeho nástupcem na postu varhaníka lübeckého kostela Panny Marie, ale podmínkou pro převzetí místa byl sňatek s jednou z Buxtehudeho dcer. Bach odmítl a vrátil se domů pěšky.

Sváděl se se svými studenty.

Jedním z prvních Bachových zaměstnání bylo místo kostelního varhaníka v Arnstadtu. Když se na tuto roli upsal, nikdo mu neřekl, že musí také vyučovat studentský sbor a orchestr, což byla povinnost, kterou Bach nesnášel. Bach nešetřil slovy a jednoho dne ztratil trpělivost s fagotistou Johannem Geyersbachem, který byl náchylný k chybám, a nazval ho zippelfagottistem, tedy „fagotistou s chůvou“. To byla bojovná slova. O několik dní později Geyersbach napadl Bacha holí. Bach vytáhl dýku. Hádka přerostla v plnohodnotnou potyčku, kvůli které museli být oba od sebe odtrženi.

Za výpověď strávil 30 dní ve vězení.

Když Bach v roce 1708 přijal místo komorního hudebníka na dvoře vévody sasko-výmarského, opět na sebe vzal spoustu povinností, ke kterým se nikdy neupsal. Tentokrát to bral s nadhledem a věřil, že jeho tvrdá práce povede k povýšení na kapelníka (hudebního ředitele). Po pěti letech však byla nejvyšší funkce předána synovi bývalého kapelníka. Rozzuřený Bach rezignoval a nastoupil ke konkurenčnímu dvoru. Vévoda ho za to na čtyři týdny uvěznil. Bach strávil čas v žaláři psaním preludií pro varhany.

Braniborské koncerty byly neúspěšnou žádostí o zaměstnání.

Kolem roku 1721 byl Bach vedoucím dvorní hudby knížete Leopolda z Anhaltu-Köthenu. Bohužel si skladatel údajně nerozuměl s princovou novou manželkou a začal si hledat nové působiště. (Všimli jste si nějakého vzoru?) Bach oprášil několik rukopisů, které mu ležely ladem, a poslal je potenciálnímu zaměstnavateli, braniborskému markraběti Christianu Ludwigovi. Tato zásilka, která obsahovala Braniborské koncerty – dnes považované za jedny z nejvýznamnějších orchestrálních skladeb barokní éry – Bachovi práci nezajistila .

Složil úžasnou kávovou znělku.

Bach zřejmě miloval kávu natolik, že o ní napsal píseň: „Schweigt stille, plaudert nicht“ („Buď v klidu, přestaň žvanit“). Píseň, která zazněla v roce 1735 v Zimmermanově kavárně v Lipsku, je o ženě posedlé kávou, jejíž otec chce, aby přestala pít kofeinový nápoj. Ona se vzbouří a zpívá tuto sloku:

Ach! Jak sladce chutná káva
Více lahodná než tisíc polibků
Mírnější než muškátové víno.
Kávu, já musím mít kávu,
A když mě chce někdo hýčkat,
Ach, tak mi přines kávu jako dárek!

Kdyby vás Bach vyzval na klávesový souboj, zaručeně byste se ztrapnili.

V roce 1717 byl Louis Marchand, cembalista z Francie, pozván, aby hrál pro saského kurfiřta Augusta, a vedl si tak dobře, že mu bylo nabídnuto místo dvorního hráče. To rozzlobilo dvorního koncertního mistra, který považoval Marchanda za arogantního a nesnesitelného. Aby francouzského cembalistu odradil, vymyslel koncertní mistr se svým přítelem J. S. Bachem plán: klávesový souboj. Bach a Marchand měli improvizovat v různých stylech a vítěz si měl odnést 500 tolarů. Když se však Marchand dozvěděl, jak je Bach talentovaný, odjel z města.

Některé jeho skladby možná vznikly jako pomoc při nespavosti.

Někteří lidé se stydí přiznat, že je klasická hudba, zejména ta barokní, uspává. Už se nemusíte stydět! Podle Bachova nejstaršího životopisce byly Goldbergovy variace zkomponovány, aby hraběti Hermannu Karlu von Keyserlingovi pomohly překonat nespavost. (Tato historka je, abychom byli spravedliví, sporná.) Ať už je pravda jakákoli, tanečnímu souboru Andersson Dance to nezabránilo v tom, aby uvedl fantastické turné představení založených na Goldbergových variacích s názvem „Ternární obrazce pro nespavce“. Vědci zabývající se spánkem také navrhli studovat účinky melodií na nespavost .

Zpackaná operace očí ho oslepila.

Když bylo Bachovi 65 let, podstoupil operaci očí. Zákrok „couching“, který provedl potulný chirurg jménem John Taylor, spočíval v tom, že tupým nástrojem strčil šedý zákal hluboko do oka. Po operaci dal Taylor skladateli oční kapky, které obsahovaly holubí krev, rtuť a práškový cukr. Nepomohlo to. Bach oslepl a krátce nato zemřel. Taylor se mezitím pustil do dalších hudebních operací. Stejný zákrok měl provést i skladateli Georgu Fridrichu Händelovi, který rovněž oslepl.

Nikdo si není stoprocentně jistý, že je Bach pohřben ve svém hrobě.

V roce 1894 chtěl farář kostela svatého Jana v Lipsku přemístit skladatelovo tělo z kostelního hřbitova na důstojnější místo. Byl tu jeden malý problém: Bach byl pohřben do neoznačeného hrobu, jak bylo v té době běžné pro obyčejné lidi. Podle kraniologa Wilhelma Hise se výkopová četa snažila ze všech sil skladatele najít, ale místo toho našla „hromady kostí, některé v mnoha vrstvách ležely na sobě, některé se mísily se zbytky rakví, jiné už byly rozbité sekáním kopáčů“. Tým později prohlásil, že našel Bachovu schránku, ale existují pochybnosti, zda našli správného (de)skladatele. Dnes Bach údajně přebývá v lipském kostele svatého Tomáše.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.