Třeba z psychologického hlediska. Jste v pořádku? Nebo jen předstíráte, že jste v pořádku? Zakrýváte nějaké vážné „není v pořádku“ jinými věcmi, jako je hněv nebo cestování nebo alkohol nebo nakupování? Jsi pořád unavený? Zdráháte se prostě… sedět sami se sebou? Máte pocit, že musíte být stále v pohybu?“
Jde o to – každý z nás má nějakou neurózu. Někteří z nás s tím bojují více než jiní, ale všichni máme nějakou část svého života, kterou přehnaně kompenzujeme.
Takže. Jsi v pořádku? A pokud ne: chceš být?“
- Na čem ti záleží / co chceš?“
- Jestliže ano: skutečně to zlepšuje vás nebo váš život?
- Jsi šťastný?“
- Jestliže ne: chceš být? Chceš něco jiného víc?“
- Souhlasíte s tím, že štěstí je trochu přitažlivé a ne vždy vypadá jako štěstí?
- Souhlasíte s tím, že štěstí často vyžaduje vzdát se toho, co považujeme za své nejhlubší, nejvíce hájené potřeby (např, neurózy), a dokonce i naší identity?“
- Jaká jsou vaše slepá místa? Uznáváte, že k některým jste stále slepí?“
- Čelíte svým démonům? Víte, jaké to jsou?
- A: chcete růst? (Pokud ne, proč?)
- Přijímáte, že máte vše pod kontrolou?
Na čem ti záleží / co chceš?“
A hlavně: uznáváš, že často nevíme?“
Život je velmi často sérií dohadů a kontrol – zkoušíme věci, některé se daří, jiné ne.“
A pokud chceš tajemství, tak tady je: nikdo to neumí. Nikdo si není vždy stoprocentně jistý tím, co chce, ve stoprocentním případě.
Všichni děláme chyby.
Takže skutečná pointa je: jděte dál. Jaký je váš nejlepší odhad?
Jestliže ano: skutečně to zlepšuje vás nebo váš život?
Chci si ujasnit jednu věc: žil jsem pět let v Chicagu a celou dobu, co jsem tam žil, jsem všem říkal, že tam žít nechci a že jednoho dne odejdu. (Chodit s vážnými dlouhodobými partnery, kteří tam žili, to však komplikovalo. To a spousta dalších, menších výmluv, které jsem si vymýšlela pro odklad.) Každopádně když jsem někdy mluvil o odchodu, lidé mě upozorňovali: „Problém není v Chicagu, ale v tobě.“
A já tehdy věděl, že se mýlí. A po letech, v jiném městě a nyní při pohledu zpět, jsem si ještě jistější: někdy jsme prostě ve špatném městě. Nebo ve špatném vztahu. Nebo ve špatné práci.
Jsi šťastný?“
Je jiná než první otázka, protože je konkrétnější. Neptám se jen na to, jestli se ti daří nebo „netrpíš“. Ptám se na lehkost, spokojenost, radost, blaženost, teplo atd.
Jestliže ne: chceš být? Chceš něco jiného víc?“
Velmi často v životě vyměňujeme jeden „typ“ štěstí za jiný. Můžeme se například vzdát cestování nebo stravování, abychom ušetřili. Vybereme si jednu práci a jinou odmítneme.
Rozhodujeme se a někdy nejíme marshmallow, i když ten marshmallow vypadá zatraceně podobně jako „štěstí“, což znamená, že se v tu chvíli nemusíme cítit „šťastní“, i když investujeme do případného blahobytu.
Velmi často lidé skutečně nechtějí „štěstí“ v amorfním smyslu, jako spíše uspokojit své další hodnoty – podporu, stabilitu, status, dobrodružství, kontrolu, klid atd.
Lidé často bastlí to, co si myslí, že je učiní „šťastnými“, a spojují to do těchto věcí, a když nenajdou štěstí na druhém konci snažení o ně, jsou s tím často v rozporu a mají pocit, že byli zkráceni o dohodu. A většinou se nevzdáváme svých skutečných hodnot (jako je výše uvedený seznam, i když není úplný.) Lepším řešením je tedy oddělit nebo nově definovat „štěstí“ a lépe pochopit, jak vypadá jeho dosažení.
Souhlasíte s tím, že štěstí je trochu přitažlivé a ne vždy vypadá jako štěstí?
Někdy, když usilujeme o to, co chceme nejvíce, vypadá to hodně jako oběti a trpělivost. Málokterý rodič by řekl, že prvních pár měsíců s novorozencem je příjemných, ale když se podívá na celkovou zkušenost s výchovou dítěte, často to stojí za to.
Souhlasíte s tím, že štěstí často vyžaduje vzdát se toho, co považujeme za své nejhlubší, nejvíce hájené potřeby (např, neurózy), a dokonce i naší identity?“
Štěstí spočívá v tom, že není na konci neustálé honby za věcmi – ať už jde o rekonstrukci domu, cestování, pozdní snídani nebo novou práci.
Jistě, někdy máme špatnou shodu. Ale pokud stále utíkáme bez odpovědi, je skutečnost taková, že za to můžeme my, a ne ona.
Malé špinavé tajemství spočívá v tom, že jsme schopni štěstí. A většinou máme svou emoční pohodu pod kontrolou.
Většina lidí ne.
Čelíte svým démonům? Víte, jaké to jsou?
Je pravděpodobné, že ne – většina z nás to neví. Ale pokud víte, že s něčím bojujete – s úzkostí, připoutaností, vyhýbáním se atd… – pak: čelíte tomu? Jako že tu práci opravdu děláte? Když se na to podíváte řekněme za období 6, 12 nebo 24 měsíců, děláte měřitelné pokroky?“
A: chcete růst? (Pokud ne, proč?)
Vždy buď rosteme, nebo umíráme. Žádná „stagnace“ neexistuje – alespoň ne na dlouho. Vesmír je stále v pohybu, pohybuje se a mění, a pokud toho nevyužíváte ve svůj prospěch, pravděpodobně to není ve váš prospěch.
Přijímáte, že máte vše pod kontrolou?
Rozlišovací znak číslo jedna mezi „úspěšnými“ lidmi – bez ohledu na to, jak to definujete, ať už jde o kariéru nebo podnikání nebo peníze obecně nebo postavu nebo osobnost nebo lásku – a těmi, kteří bojují, je:
Úspěšní lidé, kteří v životě získávají to, co nejvíce chtějí a potřebují, jsou vždy ti, kteří přebírají odpovědnost za svůj život, zejména za své reakce na věci.
Neefektivní lidé, ti obviňují věci mimo sebe.
Mohou za to jejich rodiče. Nebo chyba jejich šéfa. Je to proto, že „všichni ostatní“ jsou idioti. Nebo proto, že mají nějakou nemoc, postižení nebo úmrtí v rodině.
Podívejte, špatné věci se stávají každému. Ne, ne každý dostane stejné karty a některé karty, ano, jsou horší než jiné. Ale stále platí: efektivní lidé se soustředí na konečný cíl a překonávají překážky. Neefektivní lidé se před nimi zaparkují nebo je tahají za sebou jako skautské odznaky.
Vždycky máte věci pod kontrolou a schopnost převzít zodpovědnost za vlastní reakce na věci je v životě nejdůležitější věcí číslo jedna.