Životní krize třicátníků

„Vím, že stárnu, protože můj Kindle se mění na svépomocnou knihovnu,“ říká komička Ali Wong ve svém speciálu Baby Cobra na Netflixu.

Moje vlastní svépomocná knihovna z počátku třicátých let překypovala radami: jak si dát do pořádku finance, jak navázat fungující vztahy a jak se vyrovnat s nejistotou. Když mi bylo 33 let, po rozvodu a vzestupu a pádu spisovatelské kariéry jsem přemýšlela, jaká je moje osobní a profesní budoucnost.

Zdálo se, že všichni moji přátelé a já bilancujeme – uvažujeme o dětech nebo se cítíme vyčerpaní novým rodičovstvím, hledáme smysl kariéry nebo hledáme rovnováhu poté, co jsme ve dvaceti letech pracovali nonstop – a celou dobu díky sociálním médiím spekulujeme, jestli si ostatní užívají šťastnějších vztahů, lepší práce a lepších těl.

To se samozřejmě dalo čekat. Uděláte si životní plán, a pak vám život vstoupí do cesty. Nové je, že jsme méně šťastní než naši třicetiletí předchůdci, možná proto, že tento moment bilancování se odehrává během desetiletí, kdy se milníky dospělosti – a nedostatek milníků – sbíhají jedinečným způsobem.

Je pravda, že krizi čtvrtstoletí už máme za sebou – já jsem zažil ten moment „co teď?“ po ukončení studia na hudební škole a cestě s batohem do zahraničí s omezeným rozpočtem. Ale ve třiatřiceti už jsem měl průměrný věk tohoto „skutečného světového“ drsného probuzení za sebou. Ve svých třiceti jsem věděla, kdo jsem a co chci, ale to neznamenalo, že všechno šlo podle plánu. Ani náhodou. A na krizi středního věku (pokud vůbec existuje) jsem ještě nebyla dost stará. Možná jsem prožívala tak trochu oba druhy krizí, další konvergenci svého druhu.

„Dospělé“ milníky ve třiceti se zdají být mnohem důslednější

Ve dvaceti, když jsme žili v New Yorku, jsme se s přáteli soustředili na kariéru. Myslely jsme si, že máme spoustu času na to, abychom se vdaly a pořídily si jedno nebo dvě děti. Po třicítce se však něco změnilo. Najednou jsme u brunchů probírali politiku rodičovské dovolené a náklady na školky se stejným zděšeným nadšením, jaké jsme kdysi vyhrazovali vyprávění o nepovedených rande.

Bylo mi 25 let, když jsem se vdávala, což je odlehlé, vzhledem k tomu, že věk při prvním sňatku se „prudce zrychlil a v roce 2013 dosáhl nejvyššího věku 29,1 let u mužů a 27,8 let u žen“, jak uvádí historický demograf Steven Ruggles. Průměrný věk prvního rozvodu je však 30 let, takže alespoň v tomto ohledu jsem byl na správné cestě.

Ačkoli se věk, kdy má někdo první dítě, liší v závislosti na zeměpisné poloze a vzdělání, ve městech, jako je New York a San Francisco, je tento věk u žen 31, respektive 32 let. U amerických mužů je to 30,9 let. Dá se tedy s jistotou říci, že více třicátníků než kdykoli předtím je novomanželů a čerstvých rodičů po třicítce.

Čekání na svatbu a děti má samozřejmě i své kladné stránky. Ve svých 30 letech jsem si nebyla jistá, jestli chci mít děti. Dokonce i ve 34 letech, kdy se mi narodil syn, jsem byla na mladší straně svých brzy plodících newyorských přátel.

Ale pro některé může být čekání komplikací. Klinická psycholožka Caroline Flecková říká, že se setkává s mnoha pacienty, kteří řeší problémy s plodností. „Chybějí zdroje pro podporu rodin při této fyzicky, emocionálně a finančně náročné léčbě“ a ona často vidí, jak „muži, ženy a manželství visí na vlásku“.

K těm vztahovým a biologickým se přidávají ještě tlaky ekonomické. Průměrný věk zájemce o první bydlení je 32 let. (V 70. a 80. letech to bylo 29 let.) Tedy pokud si můžete dovolit koupit dům vzhledem ke studentským dluhům, ekonomice koncertů a rostoucím cenám nemovitostí. Tara Genoveseová, poradkyně v Chicagu, poznamenává, že pro třicátníky, kteří vyšli z vysoké školy během recese, se „ekonomické milníky odsunuly“.

A pak jsou tu ještě mlhavější obavy našich třicátníků. Téměř každý terapeut, se kterým jsem mluvila e-mailem nebo telefonicky, mluvil o nesplněných očekáváních.

„Jedno z hlavních slov, které při sezení poslouchám, je ‚měl bych‘,“ říká Megan Bearceová, která navštěvuje mnoho třicátníků. „Měla bych mít dítě, měla bych už být vdaná, měla bych milovat svou práci.“

Pokud lidé „doufají, že se ožení a založí rodinu nebo budou na určitém místě v kariéře, jejich třicítka je obvykle doba, kdy si představují, že se jim to podaří,“ říká losangeleská manželská a rodinná terapeutka Saba Harouni Lurie. „Pro ty, kteří dosáhli určitých cílů nebo měřítek, může být překvapením, když nejsou tak šťastní, jak předpokládali.“

Lurieová tento rozpor mezi očekáváním a realitou jemně zarámovala tak, že přichází jako překvapení. Já a mnoho mých přátel jsme se však často potýkali spíše s něčím, co se podobalo selhání, když jsme měli pocit, že nevyužíváme svůj potenciál.“

Tlak na hledání štěstí po třicítce

Šťastí dosahuje vrcholu v různém věku, v závislosti na studii. Například psychologové se dívají na hrubá data, řekla mi profesorka Kalifornské univerzity v Riverside Sonja Lyubomirsky, která se zabývá studiem štěstí. „Tyto studie ukazují, že lidé jsou s věkem šťastnější,“ řekla. „Ekonomové by řekli, že je to křivka ve tvaru písmene U, s nejnižším propadem kolem 45-50 let. Kontrolují přitom spoustu proměnných, jako je například bohatství.“

Šťastí samo o sobě je kluzký pojem. V jedné z mých oblíbených studií se lidí ve věku 30 a 70 let ptali, která věková skupina je šťastnější. Obě skupiny odpověděly, že třicátníci, ale když se vědci zeptali každé skupiny na jejich vlastní subjektivní spokojenost, sedmdesátníci dosáhli vyššího skóre.

„Zjistil jsem, že lidé se systematicky mýlí v předvídání své životní spokojenosti v průběhu životního cyklu,“ říká ekonom Hannes Schwandt. „Očekávají – nesprávně – nárůst v mladé dospělosti a pokles během stáří.“

Pro Američany se štěstí stalo vrcholným svépomocným projektem, což jen zvyšuje tlak našich třicátníků. Díky moudrému příteli terapeutovi, který mi to navrhl, jsem ve svých třiceti letech strávil spoustu introspektivního času zaměřeného na dekonstrukci různých abstraktních klišé o štěstí (jdi za svou vášní! nikdy se nevzdávej! neúspěšně vpřed!) a nahradil je konkrétnějšími a specifičtějšími definicemi osobního a profesního naplnění.

Jsou i pozitiva, pokud jde o třicátníky. Podle psychoterapeutky Alyson Cohenové je to věk, kdy máte více „síly“ než ve 20 letech. Máme jasnější představu o tom, co chceme, a jsme více „vybaveni pro boj“, jak to výstižně vyjádřil Lurie.

Líbí se mi, jak bytí ve třiceti shrnuje terapeutka a koučka Shoshanna Hechtová: „Zatímco ve dvaceti ještě nenastoupil cynismus ohledně toho, co je možné, a ještě se nedostavilo „vím, kdo jsem, a tak na to kašlu ____“ čtyřicátníků.“

Tak co dělat? Po třicítce jsme snad konečně dost staří na to, abychom poslechli nějakou dobrou životní radu. Nesrovnávejte se s ostatními. Praktikujte vděčnost. Přijměte krásně chaotický, obyčejný život dospělých, který většina z nás vede. Nedržte se příliš pevně jedné vize svého života. Buďte flexibilní a přizpůsobiví. Zjistěte, co chcete, oproti tomu, co si myslíte, že chcete, a podle toho se přizpůsobte.

Pro toto ohromující desetiletí však potřebujeme jít dál než k řešením seberealizace. Žijeme v éře, kterou novinářka Barbara Ehrenreichová nazývá „neutuchajícím optimismem“. Ehrenreichová rozebírá svépomocnou premisu, že „skutečnými problémy v našich životech nikdy nejsou diskriminace nebo chudoba, špatné vztahy nebo nespravedliví šéfové … ale naše vlastní neschopnost … myslet pozitivně nebo praktikovat mindfulness, ‚převzít osobní odpovědnost‘ nebo ‚počítat požehnání'“. Místo toho tvrdí, že mnohé z problémů, kterým čelíme, vyžadují politická řešení, nikoliv pozitivní psychologii.

Musíme také zasáhnout dříve a naučit naše děti, že neúspěch je nezbytnou a cennou součástí dospívání, protože do třiceti let se nevyhnutelně budeme potýkat s nějakými neúspěchy. Uvědomil jsem si, že to, jak se k těmto okamžikům postavíme – zda se rozhodneme vnímat neúspěch jako důkaz toho, že jsme packalové, a ne jako přirozený, nebo dokonce obdivuhodný důsledek riskování -, rozhoduje o tom, zda budeme převážně nespokojení, nebo převážně spokojení. Přiznávám, že netuším, jak se vypořádat s problémem neustálého srovnávání na sociálních sítích, ale všichni víme, že ho máme.

Je mi 38 let a za posledních pět let došlo k více dějovým zvratům, než jsem si kdy dokázal představit: k významným neúspěchům i podstatným úspěchům. Možná je to tím, že se blíží moje (doufejme) „kašlu na to“ čtyřicítka, ale beru to teď víc s nadhledem než na začátku tohoto desetiletí.

„Vítej ve středním věku!“ napsal mi nedávno kamarád v reakci na některé z těchto třicetiletých úvah. „Není hezké si uvědomit, že sázky nejsou tak vysoké, jak se kdysi zdály?“

Vskutku hezké.

Tato esej je inspirována autorovou novou knihou And Then We Grew Up: O tvořivosti, potenciálu a nedokonalém umění dospělosti.

Rachel Friedmanová je také autorkou knihy The Good Girl’s Guide to Getting Lost: A Memoir of Three Continents, Two Friends, and One Unexpected Adventure. Najdete ji na Twitteru @RachelFriedman.